Po nacistické okupaci Čech a Moravy odešel v pouhých šestnácti letech do exilu. Do československé armády se přihlásil dobrovolně na Středním východě, když si přidal dva roky, aby mohl narukovat. S 11. Východním pěším praporem prodělal i první bojový křest.
V červenci 1943 byla jeho jednotka přesunuta do Velké Británie, kde byl Jan Horal zařazen do Československé samostatné obrněné brigády. Při jejím nasazení u Dunquerke byl těžce zraněn. Když se vyléčil, vrátil se po válce do Československa, kde v Praze vystudoval strojní inženýrství.
Na komunistický puč v roce 1948 reagoval opět emigrací - tentokrát do Švédska. Zastával postupně různé manažerské posty ve Švédsku, Japonsku, USA, Velké Británii či Švýcarsku. Po pádu železné opony se vrátil do Česka.
Horal, který v emigraci zbohatl podporoval finančně válečné veterány - tedy například i ty britské. Československým pak posílal v letech tuhého komunismu nedostatkové západní léky. Britská královna Alžběta II. proto Horala vyznamenala nejen za bojové zásluhy o svobodu Velké Británie, ale také za mnohaletou humanitární pomoc válečným veteránům. Český ministr obrany povýšil Jana Horala do hodnosti plukovníka.
