Během jeho úřadování odstartovala v rámci Waldheimovy aféry destrukce mýtu válečné oběti, k němuž se naši jižní sousedé po druhé světové válce horlivě hlásili. Se zpožděním čtyř desítek let se zde rozproudila diskuse o spoluvině na nacistických zločinech.
Důsledky Waldheimovy aféry
Vše se však rozjíždělo celkem nevinně. Rakouští lidovci nominovali na podzim 1985 jako prezidentského kandidáta mezinárodně uznávaného diplomata Kurta Waldheima (1918-2007), jenž to dotáhl až na post generálního tajemníka OSN. Chtěli tím konečně prolomit sérii neúspěchů v kláních o hlavy státu, z nichž po roce 1945 vítězně vycházeli pouze kandidáti, podporovaní sociální demokracií.
Slibně rozjetá kampaň se zadrhla v okamžiku, kdy zpravodajský týdeník Profil informoval tři měsíce před volbami o jeho členství v jezdeckém oddílu SA a nacistickém studentském svazu. Někteří rakouští novináři tvrdili, že Sinowatz o zamlčených stránkách Waldheimovy minulosti věděl již dlouho před zahájením kampaně a tyto údaje použil ve vhodnou dobu pro volební propagandu (tato tvrzení se však nepodařilo nikdy přesvědčivě dokázat).
Stabilita, nebo konflikt?
Hlavní mediální bomba však explodovala o několik týdnů později. Světový židovský kongres zveřejnil informace, že Waldheim se během služby ve wehrmachtu podílel na válečných zločinech na Balkáně (speciálně ustavená mezinárodní komise historiků dospěla o dva roky později k závěru, že se přímo neúčastnil masakrů, ale nepochybně o nich věděl).
Waldheim všechny obvinění popřel a z volebního klání neodstoupil. Kampaň tak nabyla na ostrosti. Kancléř Sinowatz i vedení sociálních demokratů vyzývalo občany, aby rozhodovali zodpovědně, neboť podle nich měli na výběr mezi stabilitou a nebo konfliktem, který může ztrapnit zemi před celým světem.
Waldheimovi příznivci se zase uchylovali k antisemitskému podtónu, protože považovali Waldheima za oběť uměle zkonstruovaného židovského spiknutí, jež mělo nahrát levici. Snahy připomínat během volební kampaně stíny nacistické minulosti se však ukázaly z politického hlediska jako kontraproduktivní a 8. června 1986 Waldheim ve druhém kole prezidentských voleb naprosto jasně porazil svého socialistického protikandidáta.
Waldheim konal jen svou povinnost...
Velká část rakouských voličů si evidentně nechtěla přiznávat podíl na nacistických zločinech. Zejména starší generace se tak identifikovala s Waldheimovými prohlášeními, že za války konal jen svou povinnost, stejně jako většina jeho krajanů (v německé armádě sloužilo kolem milionu Rakušanů). Waldheimovi pomohly také hlasy příznivců sílící Strany svobodných (FPÖ), kde se prosazoval vliv radikálů kolem Jörga Haidera, jenž se v té době "proslavil“ tvrzením, že úcta patří všem hrdinům, bojujícím za vlast, tedy i bývalým esesmanům.
. Uzavřeno?Hned po zvolení Waldheim na adresu svých kritiků vítězoslavně sdělil: "Nepodařilo se vám udělat ze mě nacistu.“ Pro Spojené státy a velkou část Evropy se však stal nežádoucí osobou. |
Sinowatz okamžitě po zveřejnění volebních výsledků podal společně s ministrem zahraničí Gratzem demisi. Během své první tiskové konference po zvolení tedy Waldheim na adresu svých kritiků vítězoslavně sdělil: "nepodařilo se vám udělat ze mě nacistu“. Považoval celou věc za vyřízenou. Pro Spojené státy a velkou část Evropy se však stal nežádoucí osobou a hlavně poté nastal nebývalý zájem o zpracování otázky rakouské spoluviny za války.
Odborníci i veřejnost objevovala fakta o podílu rakouských občanů na vyvražďování Židů, fungování koncentračních táborů na rakouském území, problematice antisemitismu či provádění násilné eutanazie. Hledání odpovědí se v poslední době přesouvá nejen k popsání následků, ale také k pochopení kořenů, ovlivňujících afinitu Rakušanů k autoritativním hnutím i nacionálnímu socialismu. S kritikou hnědého smýšlení přicházely také zástupci kulturní elity (do širokého povědomí vstoupil zejména známý dramatik Thomas Bernard s kontroverzní hrou Náměstí hrdinů, napadající neschopnost svých krajanů poučit se z chyb minulosti).
Sinowatz tak sice přispěl k zahájení jedné z největších mentalitních přeměn alpské republiky, jeho vrcholná kariéra však tehdy skončila. Do kancléřského křesla se posadil po legendárním šéfovi sociálních demokratů Brunovi Kreiskym, jenž vydržel v čele kabinetu třináct let. Sociální demokraté však v parlamentních volbách v dubnu 1983 ztratili absolutní většinu a museli si hledat koaličního partnera. Kreisky si však Sinowatze vybral jako nástupce až poté, co se rozkmotřil s dosavadním "korunním princem“, ekonomem Androschem. Kreisky pak vsadil na absolutní Sinowatzovu loajalitu k partaji ("bez strany nejsem nic“).
Nový kancléř současně představoval prototyp socialisty, jenž pocházel z chudých poměrů a ještě k tomu z dělnické rodiny. Vystudovaný historik navíc začínal stranickou kariéru od píky. Pracoval v lokálních organizacích ve svém rodném regionu v Burgenlandu, ale postupem času se vypracoval až na ministra školství, kde slavil slušné úspěchy s reformními návrhy ve vzdělávacím systému. Kancléřem se však stal tak trochu proti své vůli. Chybělo mu charisma jeho předchůdce. Lépe se cítil v závětří než jako lídr.
Všechno je to tak složité…
Populární byla totiž i jeho věta "všechno je to tak složité“, jež se stala rychle bonmotem, symbolizujícím malou kompetenci politických elit k řešení nazrálých společenských problémů. Nebyla to však jen Sinowatzova vina. V polovině 80. let nastávaly v Rakousku jiné časy. Koaličním partnerem sociálních demokratů se tehdy stali svobodní, kteří se v té době mírnili nacionalismus a chtěli se spíše přiblížit liberální linii (po Haiderově zvolení do čela FPÖ v září 1986 však socialisté koaliční spolupráci vypověděli). Po létech samostatného vládnutí si socialisté jen těžko zvykali na hledání přijatelného kompromisu.
Problémy pramenily i z toho, že zvláště mladí Rakušané začali ostře kritizovat přezíravý postoj vlády k otázkám životního prostředí. Rostla popularita Zelených a občanských iniciativ, kritizujících ústupky byznysmenům na úkor zájmu občanů.
Tuto situaci dobře ilustroval zejména protest, namířený proti stavbě obrovské vodní elektrárny v chráněné krajinné oblasti na Dunaji nedaleko Hainburgu. Od začátku prosince 1984 se tu pravidelně scházelo několik tisíc odpůrců tohoto plánu, někteří z nich blokovali místo budoucí stavby svými těly.
. předzvěstV úspěchu vládních kritiků můžeme tušit i kořeny pozdější razance, s níž se rakouská veřejnost ozvala proti Temelínu. |
Nejprve byla nasazena policie, která se snažila demonstraci násilně rozehnat. Do střetů s účastníky protestů se dostali i stavební dělníci. Za manifestanty se však postavila veřejnost, včetně známých osobností vědy i kultury (např. světoznámý nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz) i část médií. Jako dárek pod stromeček Sinowatz nakonec všechny stavební akce dočasně odtroubil a zabránil tak eskalaci sporů. Bagry se však do Hainburgu již nikdy nevrátily a příroda byla zachráněna.
V úspěchu vládních kritiků můžeme tušit i kořeny pozdější razance, s níž se rakouská veřejnost ozvala proti Temelínu. Kromě toho vláda musela čelit i mnoha dalším problémům. Také náš komunistický tisk si například "smlsl“ na skandálu, kdy rakouští vinaři "vylepšovali“ své produkty chemickou sloučeninou, která se přidávala do nemrznoucích směsí.
Uvolnit místo novému stylu
Kabinet bojoval i s masivním zadlužením státních oceláren či s dozníváním aféry kolem výstavby největší vídeňské nemocnice, kdy vyšlo počátkem 80. let najevo, že zadávání stavebních zakázek provázely úplatky v hodně mnoha milionů šilinků. Sinowatzovo jméno bylo spojeno i s aférou Noricum, v níž byli vysocí činitelé vlády obviněni z tajných dodávek zbraní do íránsko-irackého konfliktu. Z obvinění se však v 90. letech očistil.
. symbolický odchodNěkteří komentátoři vidí v odchodu Sinowatze symbolický odchod i jedné celé politické generace rakouských socialistů. Důstojní nástupci jim však zatím nevyrostli. |
Sinowatz sám později tvrdil, že důvodem jeho rezignace v červnu 1986 nebyl jen neúspěch sociálně demokratického kandidáta proti Waldheimovi. Pochopil prý, že je potřeba uvolnit místo novému politickému stylu ve vlastní straně. Proto v necelých šedesáti letech odešel do politického důchodu. Jeho nástupcem se stal Franz Vranitzky, který hledal cesty z politické krize navázáním osvědčené spolupráce s lidovci ve formě velké koalice. Ta vydržela v Rakousku až do navázání modro-černého spojenectví v roce 2000. Vranitzky si byl také vědom, že je třeba pokračovat v očišťování historické paměti a jako první z rakouských politiků se přihlásil k tomu, že Rakušané byli i pachatelé zločinů.
Přestože byl Sinowatz v posledních letech vážně nemocen, zajímal se stále o aktuální dění. Nedávno ještě glosoval současnou krizi uvnitř vládní koalice. Kriticky přitom hodnotil fakt, že sociálně demokratické straně chybí vize a schopnost rozpoznávat potřeby doby a tomu přizpůsobit svou politiku. Někteří komentátoři vidí v odchodu Sinowatze symbolický odchod i jedné celé politické generace rakouských socialistů. Důstojní nástupci jim však zatím nevyrostli.
