Ve stejném čase, kdy tito nemocní propadají beznaději, se děje následující: tisíce lehce stonajících dostávají od pojišťoven zdarma paralen. Další obdrží bonus na antikoncepci či cachtání v bazénu.
Jiní, vyrostlí na bůčku, si vyzvednou pilulky léčící choroby z přejídání.
V nemocnicích se servíruje k obědu guláš – bez doplatku.
Sečteno: pro vážně nemocné chybějí miliony, které se dají obratem ruky ušetřit na jednorázových banálních nemocích. Zatímco není dvě stě tisíc pro člověka s roztroušenou sklerózou, vyhodíme léky za dvě tři miliardy do koše.
Solidarita je tu postavená na hlavu. Dává jistotu těm, kdo ji nepotřebují, bere ji těm, kdo bez ní mohou i zemřít. Absurdní! V 21. století je nutné najít jiné hranice solidarity zdravých s nemocnými.
Rakovina, AIDS, onemocnění mozku – to jsou choroby, na které bude přibývat superléků, superléčby za superpeníze.
Vezme si někdo z politiků hájících teď princip „vše bezplatně“ na svědomí, že se budou z klobouku losovat šťastlivci, jimž se superléčení dopřeje? Ostatní totiž ostrouhají, zemřou, protože pro všechny nebude dost peněz.
Vzdejme se už iluze o bezedném zdravotním prasátku. Přestaňme si říkat „vždyť jsem si to zaplatil v pojištění“. Průměrná roční suma na jednoho člověka je zhruba 18 tisíc korun, zaměstnaný člověk zaplatí průměrně 25 tisíc ročně na odvodech. Nejdražší pacient však stojí až šest milionů!
Ptejme se sami sebe: chci, aby se mnou byli lidé solidární, spadne-li mi dům nebo když mi praskne židle? Šetřit ve zdravotnictví je nutné leckde. Hranice je však jasná: nelze umírat na sobectví.
