O Režňákovi se točily filmy a jeho fotky v uniformě stíhače plnily první stránky časopisů. Během války působil ve 13. letce slovenské armády nasazené na východní frontě.
Jeho život "kopíroval" osudy rozbíjeného a opět spojovaného Československa. Nadaný pilot létal za demokratickou zemi, pak ho nacisté za odvahu vyznamenali železným křížem první třídy, a když Spojenci hitlerovský režim porazili, přidal se znovu na jejich stranu.
Peter Šumichrast z Vojenského historického ústavu v Bratislavě hodnotí Režňáka zdrženlivě: "Proč se od nacistů ´neodstřihl´ a nepřipojil se k odboji? Možná proto, že se mu z válečných úspěchů zatočila hlava a že cítil od Němců respekt."
Režňákův život připomíná i další paradox: zatímco českoslovenští piloti RAF byli kvůli službě v britském letectvu žalářováni, Režňák učil na letecké důstojnické škole v Prostějově. Po komunistickém puči sice demobilizoval, ale získal dobré místo v Povážských strojírnách a pak i v české Jawě.
Režňákův škraloup
Generál František Fajtl byl vždy nesvůj, když se setkal s Jánem Režňákem. Fajtl mu nemohl zapomenout, že stíhač z předválečného Československa – jímž byl i Fajtl – vstoupil do služeb nacistického Německa. A to tím spíše, že slovenský pilot měl talent od boha.
Fajtlova ruská stíhačka La-5FN se navíc mohla s Režňákovým Messerschmittem Bf-109E na východní frontě klidně i utkat. František Fajtl nechtěl nikdy tuto pohnutou kapitolu československé historie příliš komentovat.
O něco sdílnější byl před časem v rozhovoru s MF DNES Režňák: "Jako slovenští vojáci jsme museli jít na východní frontu. Ale u letectva se to tak nebere. Možná u pěšáků, to ano... i když mne vícekrát napadlo přelétnout od Němců na druhou stranu."
"Nikdy se o to ale nepokusil," připomíná Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu v Praze.
Podobný osud potkal podle něj za druhé světové války mnoho vojáků Slovenského státu, a přesto se zapojili do protinacistického odboje. "Měli bychom vědět, že pan Režňák bojoval na straně nacistů víc než aktivně, o čemž svědčí dvaatřicet sestřelených sovětských pilotů. Proti vůli mu nebylo ani opěvování nacistickým tiskem. To snad také o tomto vynikajícím stíhači něco vypovídá."
Cena za přežití
Ředitel Vojenského historického ústavu v Bratislavě Jozef Bystrický to říká na rovinu: "Ján Režňák? Jistě – vynikající pilot. Ale s jeho lidskými postoji nemohu souhlasit. Bezprostředně po válce popíral například jakoukoliv aktivní účast v bojích proti našim tehdejším spojencům. Ať už to byli Sověti či ke konci války i Američané. Nechci a nemohu ho za to ale nyní soudit. Snažil se přežít. A cenu zná jen on."
Režňák se svou letkou č. 13 sestřelil 221 sovětských letounů. Sám však byl také třikrát sestřelen. Poprvé přistál nouzově na ledové kře v Azovském moři. Na kost promrzlého ho tam našla posádka německé lodi.
"Kamarádi už zapíjeli moji smrt. A já se tenkrát poprvé v životě také opil," vzpomínal Režňák.
V jeho prospěch snad svědčí archivní filmové záběry, na nich vyznamenávaní slovenští piloti hajlují. Režňák však po obdržení železného kříže ruku k nacistickému pozdravu nezvedl.
Stejně jako historii společného soužití Čechů a Slováků v jednom státě nelze hodnotit jednoznačně, podobné je to i s Jánem Režňákem. Legendární stíhač František Peřina neměl totiž podle šéfa Historické letky Milana Mikuleckého s minulostí slovenského pilota nejmenší problémy.
