Podle toho, že se pil čaj, a ne portské, becherovka či pivo, soudný čtenář pozná, že se zde nemluví o Česku a Miloši Zemanovi, nýbrž o Číně a o Tengovi. Zemanův vliv samozřejmě nesahá tak daleko jako vliv rudého vládce, ale podobnosti tu jsou.
I Zeman se zdánlivě stáhl do ústraní, uchoval si však značnou moc. Jak velká je, ukazuje se zejména v kritických okamžicích. Teď jezdí za "jezevcem" z Vysočiny Vlastimil Tlustý a Jiří Paroubek si otírá nervozitou orosené čelo.
Důchodcova kletba
Jindy sebevědomý jako Napoleon se teď bázlivě ptá svých kolegů, zda ho ještě považují za vůdce. Strach je pochopitelný. Zemanova kletba je něco, co pro sociálního demokrata znamená rozsudek smrti. Je stejně účinná, jako když australský domorodý šaman ukáže dutou kostí na nějakého provinilce. I když je ten muž zdravý jako řípa, do tří dnů je po něm.
Účinky důchodcova prokletí zažili na své kůži Gross a Špidla. První je zničen, druhý ve vyhnanství v Bruselu. Pomalu mizí i ostatní lidé z tajemného seznamu sedmadvaceti...
Tady je potřeba vrátit se k okamžiku, který stál u zrodu důchodcovy kouzelnické moci. Při prezidentské volbě část sociálních demokratů svého bývalého zasloužilého vůdce nepodpořila. Skoro jako by uvěřili jeho slovům, že on žádnou moc nechce. Ve skutečnosti však Špidla chtěl zabránit tomu, aby vládu někdo mistroval z Hradu.
Výsledkem je, že pokyny přicházejí z místa méně honosného – z Vysočiny. Od toho nastal strmý pád sociální demokracie. Špidla působil jako tragéd, Gross jako komik. Popularita strany byla na deseti procentech. Tehdy si stoupl do jejího čela nepříliš známý politik, až dosud ve všech volbách neúspěšný. Už skoro zapomenutý Zemanův oponent a protikandidát.
Paroubkův vzestup
Co udělal jako první? Jako kdysi jeden vzpurný císař za papežem do Canossy, dostavil se bosky a v trenýrkách na Vysočinu. Získal Zemanovo posvěcení, ba dosáhl toho, že ho guru navštívil na jeho chatě, jako by chtěl říci: Hle, to je můj Paroubek, ve kterém se mi zalíbilo.
Od toho okamžiku začal Paroubkův zářný vzestup, jako by měl v zádech nějakou kouzelnou sílu. Nemění se vítr? Neodvrací od něj Naddůchodce svou tvář?
Paroubkově nervozitě se není co divit. Bez premiérského křesla je náhle jako bez ruky. Vsadil na to, že se s ODS nedohodne a že mu premiérství znovu spadne do klína. Tato možnost je teď krajně nepravděpodobná.
Sociální demokracie je po osmi letech někdy dosti nevybíravě a pirátsky vyháněna z teplých koutů. Nemohou vzniknout pochybnosti o tom, že vůdcova nesmlouvavost je výhodná?
Nejenže mohou. Musí. Tím spíš, že Paroubek se vlastně se sociální demokracií nikdy neradil. Vládl jako jakýsi demokratický diktátor-spasitel, obklopen především poradci a nohsledy. Pokud by ještě prohrál senátní a komunální volby, z jeho slávy zbude málo.
Zeman stál u zrodu politiky předstírané opozice. Už v roce 1996 Klausovu vládu toleroval. Později s ním uzavřel Klaus na oplátku smlouvu. V obou případech se sice strany slovně urážejí těmi nejoplzlejšími výrazy, ve skutečnosti si ale dělí moc.
Nikdo není úplně vyzdvižen, nikdo není zadupán do země. Současná totální válka mezi Paroubkem a zejména Langerem a Nečasem nikam nevede. Navíc je velmi pravděpodobné, že důchodce z Vysočiny zdaleka nevzdal svůj prezidentský sen.
Politika konfrontace však nevede k jeho splnění. Přes všechny zásluhy může být sociální demokracie bez Paroubka. Zdá se však, že nikoliv bez Zemana a podílu na moci. A není před očima čerstvý německý příklad? Gerhard Schröder také v kampani předvedl obdivuhodný výkon a také skončil těsně druhý. Nakonec však velkou koalici vede paní Merkelová a Schröder řídí ruský plyn...
