Sedmašedesátiletý Australan se ohání mačetou ve snaze proklestit si cestu bambusovým porostem. V thajské džungli hledá střípky jednoho z nejznámějších příběhů druhé světové války. V zelené houštině se tu a tam objevují části železnice, vybudované za cenu více než sta tisíc životů spojeneckých zajatců a zotročených obyvatel jihovýchodní Asie.
Od konce války uplynulo již sedmdesát let a žijících svědků tehdejších událostí je jen pár. Beattie se však znovu a znovu vydává podél čtyři sta patnáct kilometrů dlouhé železniční trati ukryté v deštném pralese. Na vlastní náklady mapuje trasu zarůstajících kolejí a sbírá předměty, které tu zůstaly po válečných zajatcích. Ze získaných údajů pak sestavuje databázi, která pomáhá příbuzným obětí i přeživším veteránům vyrovnat se s minulostí.
Sám tvrdí, že hledání pravdy o osudech zajatých vojáků se stalo jeho posedlostí. „Zasvětil jsem tomu svůj život, a to nejen kvůli obětem, ale také kvůli jejich potomkům,“ svěřil se reportérům agentury AP. „Z jejich dětí jsou dnes senioři, kteří stále hledají odpovědi na otázky - ‚Kde drželi mého otce? Co se s ním nakonec stalo?’“ A mnoho z nich se i s dětmi, vnuky a vnučkami vydává navštívit místa, kudy vedla Železnice smrti, aby se mohli s minulostí smířit a nalézt pokoj.
Po mnoha letech bádání se z Beattieho už stal odborník na tuto asijskou kapitolu druhé světové války. Věnuje se proto i vyvracení mýtů a nepřesností, jež stavbu monumentální železnice obestírají. Některé vyvěrají z pamětí přeživších zajatců, jiné s sebou přinesla knižní i filmová zpracování, z nichž nejznámějším je hollywoodský film Most přes řeku Kwai.
Hlad a cholera
Při pátrání po železniční trati slézá australský badatel příkrý sráz k místu, kde kolejnici překrylo maniokové pole. Po patnácti minutách práce s detektorem kovů a krumpáčem nashromáždí jedenáct zrezivělých svorníků a šroubů.
Železnice smrti Strategickou komunikaci vybudovala armáda Japonského císařství v letech 1942–1943. Trať mezi thajským Bangkokem a barmským Rangúnem sloužila k zásobování japonských jednotek v Barmě v době, kdy spojenecké lodě bránily převážení dodávek po moři kolem Malajského poloostrova. Provoz na železnici byl zastaven v roce 1947. O deset let později, v roce 1957 byla část trati opět zprovozněna. Během nucených prací zemřelo kolem 90 000 zotročených obyvatel asijských států, 6 904 Britů, 2 802 Australanů, 2 782 Nizozemců a 133 Američanů. |
Prostřednictvím nalezených artefaktů se snaží vystopovat polohu jednoho z bývalých pracovních táborů, které v pravidelných intervalech železnici lemovaly. Velkolepé dopravní dílo se podařilo dokončit během neuvěřitelných patnácti měsíců práce, bylo však vykoupeno desetitisíci životy nedobrovolných dělníků.
Podle odhadů zemřelo při stavbě dvanáct tisíc australských, britských, nizozemských a amerických zajatců a kolem devadesáti tisíc malajských, barmských a indonéských nevolníků - dvě stě padesát mrtvých na kilometr trati. Dělníci pracovali často pouze jednoduchými nástroji či holýma rukama. Při neúprosné dřině je kosil hlad, cholera a nemoc beri-beri. Řadu zajatců nelítostní japonští dozorci popravili.
Mizející trať
Beattie se v Austrálii živil jako inženýr a do Thajska přijel v roce 1990 za prací. Usídlil se v západothajském městě Kanchanaburi, kde leží i proslavený most přes řeku Kwai. K zájmu o válečné dějiny ho přivedla jeho šestiletá vojenská zkušenost i rodinná historie - jeho dva strýcové zahynuli během druhé světové války.
Od poloviny devadesátých let začal se svou vietnamskou ženou objevovat pozůstatky železniční trati. V roce 2003 otevřel v Kanchanaburi Thajsko-barmské železniční centrum, jehož součástí je výzkumné pracoviště i muzeum, shromažďující tisíce nalezených artefaktů.
Důkladným studiem oficiálních záznamů, japonských vojenských kartoték, nemocničních archivů, úmrtních listů, deníků a dalších dokumentů dokázal zrekonstruovat osudy tisíců padlých zajatců, které následně zprostředkoval pozůstalým. Za svou práci dostal řadu vyznamenání v Austrálii, Nizozemsku a Velké Británii.
Ve svých sedmašedesáti letech neustále pokračuje v práci. Jeho snahou je zmapovat celou trasu železnice, zatím je hotových asi šedesát procent thajského úseku. Jde však o závod s časem - železniční koleje mizí každým dnem a s nimi i ti, co je kdysi pomáhali stavět.
