Většina lidí teprve vstává, ale Hana Weyersová je v šest ráno už dávno na nohou. Před sebou má náročnou deseti- až dvanáctihodinovou směnu a za sebou neklidný spánek.
„Pořád přemýšlíte, jestli to člověk dělá dobře, jestli na něco nezapomněl, jestli bylo o pacienty dobře postaráno, alespoň v rámci možností, které jsme schopni v dané chvíli zajistit,“ popisuje.
Po příchodu do práce obejde všechna oddělení a zjistí příjmy pacientů, jejich stavy a také úmrtí. Zaznamenává i potřeby sester nebo věci, které chybí a které je nutné doplnit. Na tuto práci jí stačí respirátor, ochranný oblek přichází na řadu až tehdy, když jde k pacientům.
Do jejích kompetencí spadají také zajišťování chodu odběrového místa a výjezdy k pacientům, kteří nejsou schopni se na něj dostavit. Na stěrech je obvykle 200 až 260 lidí denně, od malých dětí po seniory. „To je velmi náročné. Spoustu lidí se bojí, hlavně děti. Často u nich musíme být dvě, protože jsou vystrašené, když k nim jde někdo, kdo vypadá jako kosmonaut,“ přibližuje.
Hana Weyersová
 |
Nemocnice se zároveň snaží vyjít vstříc domovům seniorů. „Představa, že seniory nakládáme do sanitek a vozíme na stěry, je naprosto nereálná. Většinou vyjíždíme dvě na dané místo a babičky a dědečky obejdeme, nachystáme žádanky a posíláme vzorky do laboratoří,“ popisuje.
Situaci ztěžují i ochranné obleky. Kromě horka a nepohodlí se v nich také špatně komunikuje. „Pacienti nám často nerozumí, zvlášť ti starší, kteří špatně slyší. Navíc je to takové neosobní, pacienti jsou z toho nešťastní,“ popisuje.
Před koronavirem se infekční oddělení staralo o hlavně o pacienty s klíšťovou meningitidou, lymskou boreliózou, meningokovou nákazou, spalničkami, toxoplasmózou, průjmy, žloutenkami či chřipkou.
Koronavirus se však od chřipky v mnohém liší. „Mám dojem, že pacienti jsou na tom podstatně hůř. Tři, čtyři dny se na kyslíku cítí dobře a pak se během jednoho dne rapidně zhorší. Divíme se, když byl večer pacient ještě dobrý, a ráno přijdeme do práce a on už leží na JIP a musí být napojený na nějakém přístroji,“ vysvětluje Weyersová.
Za celých 35 let praxe jsem nezažila tolik úmrtí jako teď
Weyersová popisuje, že je covid pro pacienty náročnější, protože nemůžou dýchat, nejsou pro dušnost schopni souvislé věty. „U chřipek to bývalo také, ale rozhodně ne tak intenzivní jako teď. Když u nich uděláme vyšetření plic, zjistíme, že mají 80 procent poškozených, a to je bohužel k nežití. A nejsou to jen ročníky dvacet a třicet, ale i mnohem mladší pacienti. Starších lidí je víc, protože už nejsou schopni se infekci tak bránit,“ popisuje.
„U těch mladších to jsou lidé obéznější, to je pravda. Ale nemůžu říct, že by to byli vyloženě jen ti obézní nebo s diabetem. Měli jsme tu i pacienty, kteří byli zdraví, sportovci. A také onemocněli. A bohužel jeden mladý muž skončil na plicní ventilaci. Je můj ročník, to pak člověk vnímá jinak,“ dodává.
Rozhovory se zdravotníky z první linie |
„Za celých 35 let praxe jsem nezažila takové množství úmrtí jako teď. Umírá nám kolem tří až sedmi pacientů za den,“ popisuje náročnou situaci, ve které se nyní zdravotníci ocitli. Práce je náročnější fyzicky, ale hlavně psychicky.
Úmrtí ji zasahuje u každého pacienta. „I když je to nějaká babička, kterou rodina popisuje jako soběstačnou a v pořádku, a pak během čtyř dnů není. Na mě to působí tak intenzivně, každý ten příběh je velmi smutný a pacienti se mění z hodiny na hodinu,“ vypráví.
„Pro zdravotníka je šílené, když vidí, že je naprosto bezmocný. I proto mám strach, aby to nedošlo do takového stadia, jako jsme vídávali v televizi,“ svěřila se. Stejně jako ostatní zdravotníky i ji zlobí, když vidí lidi, kteří stále odmítají opatření dodržovat.
Přestože si zdravotníci při první vlně říkali, že je situace strašná, zdaleka nebyla taková jako teď. I proto se o ně podle Weyersové rodiny o zdravotníky víc bojí. Sama o své práci doma nerada mluví, aby nikoho nestrašila. „Pořád jsme si mysleli, že je to daleko, ale to už dávno není pravda,“ říká.
Radost jí dělá kolektiv nemocnice, který se semkl jako jedna rodina. „Troufnu si říct, že co zvládají mé kolegyně, je neuvěřitelné. I naše vzájemná podpora a důvěra. Neskutečně si vycházíme vstříc, a to je to nejdůležitější. Nesmírně si vážím celého kolektivu sester i lékařů,“ uzavírá.
Hodiny strávené v ochranných oblecích jsou pro zdravotníky extrémně náročné:
