Nepůsobí dojmem ušlápnutého vědce, právě naopak. Hlasitě se směje, při focení pózuje s plechovkou od budvaru, kterou si před několika lety přivezl z Prahy. "Bydlet v hornaté Montaně je výhoda, když hladina oceánů stoupá," vtipkuje Steve Running, profesor z místní univerzity. Jeho tým pomocí počítačových modelů a dat ze satelitů či meteorologických stanic předpovídá, jak klima na Zemi ovlivňuje život rostlin, zvířat i lidí. Za své úsilí byl jako člen Mezivládního panelu pro klimatické změny v roce 2007 oceněn Nobelovou cenou míru. Členové tohoto panelu ji tehdy dostali napůl s dalším bojovníkem proti globálním změnám klimatu Alem Gorem.
Podle Mezivládního panelu pro klimatické změny jsou projevy globálního oteplování čím dál výraznější. Už teď se však ví, že na kodaňském summitu nebude dosaženo závazné dohody o snížení emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Mezi státy není příliš vůle k tomu, aby se na snížení emisí dohodly...
Letos v červnu jsem byl na předběžné konferenci v Římě a už tam dávali někteří vyjednavači mimo záznam najevo, že mnoho věcí stále není dohodnuto, protože řada zemí měla příliš mnoho požadavků. Už tehdy se tedy vědělo, že žádná velká dohoda nebude a že se zásadní jednání jen odsunou na další summit v roce 2010.
Souvisí to s tím, že se zatím k žádné akci neodhodlaly Spojené státy?
Je fakt, že dokud se k akci nerozhoupe Amerika, zbytek světa stěží něco dokáže na vlastní pěst. I sami Američané to tak chápou. Přesto byly klimatické zákony v Kongresu odsunuty na vedlejší kolej a bojuje se o reformu zdravotnictví. Navíc se už teď mluví o tom, že pro změny v oblasti emisí bude těžké získat podporu nutných šedesáti hlasů v Senátu. Proto je dost možné, že Spojené státy nepřijmou v příštím roce žádnou agresivní reformu týkající se skleníkových plynů.
Steve RunningProfesor klimatologie na University of Montana. |
V Kodani tedy s největší pravděpodobností k nějaké zásadní dohodě nedojde. Mohou za to bohaté země, které se nechtějí vzdát svého ekonomického blahobytu? Nebo spíše ty rozvojové, které říkají: Globální oteplení zavinil Západ a jeho hon za prosperitou, tak proč bychom se teď měli uskromňovat my?
Nikdo, doopravdy nikdo se nechce postavit čelem realitě: a ta je, že jediný způsob, jakým můžeme omezit emise oxidu uhličitého, je výrazně snížit naši ekonomickou aktivitu. I přes požadavky Kjótského protokolu jsme nedokázali od roku 1990 zredukovat svou produkci oxidu uhličitého.
A jak je možné, že to šlo v roce 1989, kdy začal platit Montrealský protokol? Státy se dohodly a zakázaly výrobu freonů. V čem je rozdíl?
Freony nebyly tahouny ekonomiky, kdežto ropa, uhlí a zemní plyn jimi jsou. Navíc už tehdy existovaly alternativy, které bylo s poměrně malými náklady možné zavést do výroby. V případě fosilních paliv se bavíme o páteři veškeré výroby energie, kterou není možné okamžitě nahradit alternativními zdroji.
USA nepřistoupily na Kjótský protokol i proto, že pro rozvojové země nebyly stanoveny žádné závazné kvóty pro snížení emisí oxidu uhličitého. Ale proč se tomu rozvojové státy vyhýbají, když jsou projevy globálního oteplování nejvíce postiženy právě ony – rozšiřování pouští v Africe, záplavy v Indii, Číně či Bangladéši.
Omezení globálního oteplování je během na dlouhou trať, pravděpodobně na několik desítek let. Jenže miliony lidí v Indii přemýšlejí, jak přežít nejbližší měsíc. Pak je jasné, že před vznešenými úvahami o budoucnosti dostanou přednost otázky okamžité potřeby. Ano, vzestup mořské hladiny je považován za jeden z největších problémů spojovaných s globálním oteplováním – a mnoho velkých měst v rozvojových zemích leží v blízkosti moře. Ale pokud je nyní hlavní výzvou v Indii dostat elektřinu a žárovku do každé domácnosti, není divu, že indická vláda toto léto odmítla přistoupit na jakékoli omezení svých emisí oxidu uhličitého.
Mezivládní panel OSNTento panel pro klimatické změny je poradní orgán OSN složený z více než 2500 vědců ze 130 zemí. Analyzuje vědecké práce o klimatických změnách z celého světa, jeho závěry jsou považovány za vědecký konsenzus ve věci globálního oteplování. Podle závěrů panelu z roku 2007 hrozí v tomto století oteplení o 1 až 6 stupňů, vzestup mořské hladiny a extrémní sucha, či naopak rozsáhlé záplavy. |
Určitě znáte argumenty dánského ekonoma Bjorna Lomborga. Podle něj je boj s globálním oteplováním natolik zdlouhavý a nákladný, že by se mnohem více vyplatilo použít tyto prostředky na boj proti AIDS, podvýživě a hladomorům nebo na výstavbu nových škol v rozvojových zemích. Není to racionální úvaha?
Je zajímavé sledovat, jak Lomborg mění své názory. Ve své první knížce (Skeptický ekolog – pozn. red.) byl zcela skeptický ohledně toho, že globální oteplování probíhá. Nyní očividně uznává, že vývoj světového podnebí se ubírá tím směrem, jaký předpovídají vědci, a začal používat tento argument o prioritách. A ten může mít něco do sebe: pokud máme krátkodobou chudobu, neměla by její důležitost převážit nad dlouhodobou otázkou klimatických změn? Globální oteplování však není problém, kterého bychom se mohli jen tak zbavit. Za několik desítek let bude stále aktuální. Prioritou by mělo být změnit náš současný přístup, který podporuje stále masivnější využívání fosilních paliv. Uhelné doly a ropné vrty nelze zavřít ze dne na den. Ale nemůžeme podporovat otevírání nových. Nadešel čas, abychom se soustředili na obnovitelné zdroje. Bude to trvat desítky let, než se je podaří rozvinout, ale je to jediná možnost.
Obnovitelné zdroje energie však závisí na přírodě. Vítr může přestat foukat, slunce zakryjí mraky a nablízku musí být uhelná nebo jaderná elektrárna, aby výpadek nahradila.
Na celém světě nyní vypadají rozvodné sítě tak, že několik málo obrovských elektráren vyrábí elektřinu, jež se rozvádí dráty široko daleko. Budoucnost musí být tato: miliony malých zdrojů elektřiny. Každý dům by měl být schopný pokrýt část své spotřeby. Kde bude možné postavit větrný generátor nebo použít solární panely, tam by měly být. Abychom něco takového mohli udělat, musíme celé současné schéma distribuce elektrické energie převrátit vzhůru nohama. Další důležitý krok je uchovávání energie, tedy baterie. Vlády to musí pochopit a podporovat výzkum a vývoj v této oblasti. Je třeba investovat do "chytrých rozvodných sítí", které si dovedou poradit s miliony zdrojů elektřiny, využít energii, která je potřeba, a uložit přebytky v bateriích budoucnosti. Což je něco, co zatím nedokážeme, a musíme vyprodukovanou elektřinu ihned spotřebovat.
Než by se všechny tyto velké a drahé změny uskutečnily, není především třeba změnit lidské chování? Vypínat zbytečně zapojené přístroje, zhasínat v nepoužívaných místnostech, zateplit budovy, zkrátka chovat se odpovědně.
Ano, máte pravdu. A v Evropě jste v této oblasti hodně napřed. Recyklujete ve velkém množství, umíte šetřit energií. Amerika má před sebou ještě dlouhou cestu. První věc, které si v Evropě vždycky všimnu, jsou světla s pohybovými čidly, která se rozsvěcí jen tehdy, když jsou potřeba. A to i ve velmi drahých hotelích. V USA nenajdete jediný hotel, kde by světla na chodbách nesvítila celou noc. Je to jen hloupý příklad, ale hodně vypovídá o přístupu Američanů k energii.
Co lidi naučí změnit jejich přístup? Mají smysl velké informační kampaně zaměřené na šetrné chování, které by zaplatily jednotlivé země?
V tomto směru jsem zastáncem volného trhu – cena energií zkrátka musí stoupnout. A to hodně. Lidé potom rychle pochopí. Ale veškerý zisk nemohou dostat energetické společnosti. Proto potřebujeme zdanit elektřinu, a to tak, aby se její cena zdvojnásobila. Také v Americe nutně potřebujeme, aby benzin stál šest dolarů za galon (to je částka, která přibližně odpovídá cenám benzinu v Evropě, pozn. red.). Teprve když se před rokem a půl benzin v Americe vyšplhal na čtyři dolary za galon, začali lidé přemýšlet: opravdu musím jet do práce autem, když mi vedle domu staví autobus? Potom ekonomická krize srazila cenu benzinu zpět pod tři dolary za galon a lidé zase zapomněli. Ale je jasné, že cenový signál v podobě benzinu za šest dolarů dokáže mnohem víc než všechny kampaně světa.
Kodaňský summitPotrvá do 18. 12. Cílem má být nová dohoda, jež by po roce 2012 nahradila Kjótský protokol (dohoda z roku 1997, v níž se většina průmyslových zemí zavázala ke snížení svých emisí). USA a Čína již oznámily, že v Kodani nabídnou vlastní jednostranné závazky ke snižování emisí, naopak naděje na dosažení "velké" dohody už účastnické země prakticky pohřbily. |
Nasadit vysoké daně na benzin a elektřinu – to přece není volný trh, o kterém říkáte, že jej obhajujete.
Levný benzin a levná elektřina mají své důvody: ropné rafinerie i elektrárny, které spalují uhlí nebo plyn, využívají naši atmosféru zadarmo jako skládku. Pokud by atmosféra nebyla zadarmo, elektřina a benzin by nebyly tak levné. V Americe jsme si tímto už jednou prošli se znečištěním vodních toků. Továrny do nich vypouštěly tolik odpadu, že před čtyřiceti lety v Clevelandu doslova vzplanula řeka! Teprve to dokázalo Američany vyburcovat, aby si uvědomili, že firmy používají řeky jako skládky, aby nemusely zpracovávat svůj odpad a mohly snižovat ceny. Byly přijaty nové zákony a kvalita našich řek je nyní nesrovnatelně lepší než tehdy. A nyní jsme se dostali ke stejnému problému na mezinárodním měřítku, jen místo o řeky jde o atmosféru. Musíme zpoplatnit znečišťování a elektřina z uhelných elektráren pak přestane být takový cenový trhák, jako je nyní.
Vraťme se ještě ke kodaňskému summitu. Jako nejefektivnější cesta ke snížení množství oxidu uhličitého se jeví systém "cap-and-trade", tedy vydání určitého počtu povolenek na vypouštění emisí, s nimiž mezi sebou země mohou obchodovat. Kdo dokáže omezit své emise oxidu uhličitého, může na prodeji povolenek vydělat. Pokud setkání v Kodani skutečně selže, měl by toto být směr pro další vyjednávání?
Systém obchodování s povolenkami se skutečně zdá jedinou možností, která má politickou šanci projít. Navíc nám dává možnost definovat množství vydaných povolenek, a tak kontrolovat, jak velkého omezení emisí dosáhneme. Oproti tomu "uhlíková daň" uvalená na emise pouze požene ceny nahoru, bez jistoty, že emise půjdou dolů. Problém však vždy bude v kontrolním mechanismu. Žádná země neprovedla v minulosti snížení emisí, ke kterému se zavázala v Kjótu. I pokud by se nám podařilo přimět všechny státy přistoupit na dohodu o obchodování s povolenkami, co se stane, pokud jedna země poruší dohodu? Každá ekonomika se strachuje o ztrátu své konkurenční výhody a bojí se, že když ostatní budou podvádět, zakázky se zkrátka přesunou do těch podvádějících zemí, protože výroba tam bude levnější. Nemáme žádnou celosvětovou autoritu, která by zajistila, že se podvádět nebude.
To připomíná klasické vězňovo dilema: když zradím ostatní, přinese mi to více osobního prospěchu než spolupráce.
Přesně tak. Celé to vlastně je jako velká písemka z etiky lidského chování. A lidstvo, zdá se, zatím kašle na učení.
