Málokterý soudce se může pochlubit, že poslal za mříže prezidenta.
Soudkyně Městského soudu v Praze Eva Burianová se tím nechlubí. V době, kdy soudila Václava Havla, totiž byl budoucí prezident ještě recidivistou.
A za takzvaný Palachův týden (protesty proti komunistům v centru Prahy na začátku roku 1989) dostal Havel osm měsíců vězení. Ve tříčlenném senátu, který ho odsoudil, byla i Burianová.
Soudkyně o případu mluvit nechce
"Celý svět věděl, že je to politický proces. Na jedné straně paní soudkyně spadá do kategorie těch, kteří z politických důvodů posílali do vězení, na straně druhé Havel mohl dostat trest mnohem přísnější. Ona nepatřila k těm nejhorším," říká smířlivě bývalý člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) Jiří Gruntorád.
"Myslíte si, že se o tom s vámi budu bavit? To je záležitost, která se týká pouze mne," říká Burianová.
Když se po pádu komunismu rodila nová demokratická republika, řada soudců spojených s minulým režimem sama odešla. O těch ostatních rozhodoval parlament a po jejich jmenování byla půlroční lhůta, kdy se měly dořešit nejkřiklavější případy a třeba soudce poslat ke kárným řízením, aby svou minulost obhájili.
"Předložili jsme seznam několika desítek soudců, pak jej zredukovali na desítku nejhorších. Ale nic se nestalo," popisuje Gruntorád. "Na rozhodování o stovkách soudců jsme měli půl roku, to byla strašně rychlá doba. A soudci, které jsme navrhli na vyřazení, nakonec vyřazeni nebyli," říká někdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák.
Mezi soudci tak zůstali i ti, kteří opakovaně v politických procesech dávali nepodmíněné tresty vězení, což od roku 1979 monitoroval VONS. Novák však upozorňuje, že nebylo jasné, jak kdo v tříčlenných senátech hlasoval, neboť tato informace je sice zaevidovaná, ale je tajná.
"Z toho, že tito soudci stále soudí, radost nemám. Raději bych tam viděl ty, kteří se nezkompromitovali," říká Gruntorád, který byl sám v politickém procesu odsouzen. Jenže i kdyby VONS své námitky prosadil, ani tak by nemohl vyloučit všechny soudce s nejasnou minulostí. Jednoduše proto, že o mnoha z nich se vůbec nedozvěděl.
O soudcích-komunistech
Také neexistují seznamy soudců, kteří byli členy vládnoucí komunistické strany a měli důvěru režimu.
Jednou z nich byla Radomíra Veselá, která soudila - nesoudila otce předsedy KSČM Aloise Grebeníčka. Ta se bránila, že její komunistická minulost na to nemá žádný vliv. Neměla ani žádný vliv na její kariéru. Navzdory podivnému procesu s Grebeníčkem je dnes místopředsedkyní okresního soudu. Problém je totiž v tom, že všichni soudci mohou říct, že jednali v rámci zákonů, a budou mít pravdu. I když ne tak docela.
"Soudce skládá slib, že se bude řídit zákonem a svědomím. A soudce, který rozhodoval proti svému svědomí, není dobrý soudce, i kdyby jednal v rámci zákonů," říká dnešní ombudsman a někdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl.
O tom, jak "přísné" byly prověrky, svědčí i to, že v justici stále působí tři soudci, kterým stačí, že vystudovali Vysokou školu Sboru národní bezpečnosti – SNB (škola komunistické policie), pět soudců se vzděláním PŠP (Právnická škola pracujících) a třicet soudců s obdobným vzděláním (Právnické studium – justiční směr Živohošť, jehož účastníci si museli doplnit studium zkouškami na právnických fakultách).
Případ soudkyně Formánkové tak není výjimečný. A jestli ano, tak spíše tím, že ona sama připustila chybu a omluvila se. Světlo do případu však může vnést příslušný spis, který byl označen za ztracený a který se u plzeňského soudu ve čtvrtek náhle zase našel.
