Po této popravě následovala obrovská čistka, které padla za oběť takřka polovina důstojníků - 20 až 35 tisíc, přesněji se to zjistit nedá. V letech 1937 - 38 nechal diktátor Josef Stalin zlikvidovat z pěti svých maršálů tři, z 15 velitelů armád 13, z 85 velitelů sborů 57, ze 195 velitelů divizí 110, ze 406 velitelů brigád 220 a všechny velitele vojenských okruhů. Na jejich místa přicházeli mladí nezkušení důstojníci.
Staré nepřátelství se Stalinem
Tuchačevskij byl vzdělaný člověk, původem šlechtic, narodil se 16. února 1893 ve Smolenské gubernii. Za první světové války upadl jako gardový poručík do německého zajetí, z něhož se pokoušel utéct - podařilo se mu to na pátý pokus, kdy se dostal do neutrálního Švýcarska. Po návratu do Ruska, kde se chopili moci bolševici, ho kamarád na jaře 1918 přemluvil, aby vstoupil do bolševické strany a potom - stejně jako další carští oficíři - přešel k Rudé armádě.
Ve velitelských funkcích Tuchačevskij rychle postupoval - nejen proto, že byl vojensky zdatný, ale svou krutostí k nepřátelům i ke svým podřízeným dokázal leckdy vyhrávat bitvy a obsazovat území. Tím imponoval vůdcům revoluce Vladimíru Leninovi a Lvu Trockému, kteří ho posílali na nejvíce ohrožená místa. V létě 1918 vedl armádu, která bojovala proti československým legiím. Později rozpoutal teror proti donským kozákům.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. První svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách právě vychází v nakladatelství Themis. |
V roce 1920 už velel sedmadvacetiletý Tuchačevskij Západnímu frontu Rudé armády. Ten považovali bolševičtí vůdci za nejdůležitější - „dobytí Varšavy se mělo stát prvním cílem takzvané permanentní revoluce, jež měla přeměnit celou Evropu v komunistickou“, jak napsal historik Jiří Fidler. Když 15. srpna pronikaly první jezdecké hlídky Rudé armády k Varšavě, zaútočila polská vojska na Tuchačevského takřka nechráněný týl z jihu a většinu vojsk Západního frontu rychle odřízla.
Jeho síly měl podpořit Jihozápadní front Alexandra Jegorova, kde byl politickým komisařem Josef Stalin. Jegorov se souhlasem Stalina však nesplnil diletantský rozkaz náčelníka generálního štábu Lva Kameněva, vždyť mezi oběma bolševickými uskupeními bylo přes sto kilometrů. To přispělo k porážce bolševiků na Visle a v září 1920 rovněž k odvolání Stalina z funkce člena vojenské rady.
Export socialistické revoluce na bodácích rudoarmějců polská vojska zastavila. Kdo to zavinil? Tuchačevskij z toho o rok později obvinil Stalina, který ještě nebyl nedotknutelným diktátorem.
Vojenská diktatura v sovětském Rusku?
V polovině třicátých let se nový německý kancléř Adolf Hitler snažil prolomit blokádu, která vznikla okolo Německa po jeho nástupu do úřadu říšského kancléře. Tento úkol zřejmě dostal vysoký ministerský úředník hrabě Maximilian K. Trauttmansdorff. Hrabě nejdřív opatrně kontaktoval čs. vyslance Vojtěcha Mastného a potom odjel do Prahy. Doprovázel ho politolog Albrecht Haushofer, který patřil do okruhu spolupracovníků ministra zahraničí Joachima von Ribentroppa.
S prezidentem Benešem jednali na Hradě poprvé 22. a 24. října 1936, potom se tam vrátili ještě v polovině listopadu a v polovině prosince. Samozřejmě pod pečetí přísného tajemství. Vždyť Berlín nabízel Praze smlouvu o neútočení, která měla platit deset let.
Po deseti letech Beneš v memoárech konstatoval: „Taková smlouva s Československem nemohla býti tudíž po chuti ani Hitlerovi, ani radikálům ve straně nacistické jak v Říši, tak i u nás. O tom jsem dostal z Berlína neoficiální zprávu v polovici ledna 1937 s velmi důvěrným poukazem, že Hitler má nyní jiné jednání, které, podaří-li se, by mělo asi vliv i na naše věci...“
A pod čarou dodal: „Jak nám bylo Trauttmansdorffem jeho neuvědomělým podřeknutím vyzrazeno, bylo to jednání se sovětskými protistalinovskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními... Bylo by to opravdu změnilo celou situaci Evropy, kdyby se bylo zvrácení poměrů v Sovětském svazu podařilo. Stalin to však včas předešel. Hned jsem tehdy uvědomil sovětského vyslance Alexandrovského, co jsem se z Berlína z rozhovoru Mastný-Trauttmansdorff dověděl.“
Prezident se trochu zmýlil v datu. V polovině ledna 1937 nařídil Hitler Trauttmansdorffovi, aby jednání v Praze přerušil. Beneše náhlé odmlčení znepokojilo, takže požádal Mastného, aby zjistil příčiny. Oba pánové se však sešli až 9. února, přičemž se prý host zmínil o „svržení Stalina a Litvinova“ a o nastolení vojenské diktatury, spiklence však nejmenoval.
Vyslanec Mastný hned odjel do Prahy, aby o tom referoval prezidentovi a ministru zahraničí. Beneš svému britskému životopisci Comptonu Mackenzieovi za války zase tvrdil, že jeden z vyjednavačů navštívil Mastného už 12. ledna. „Nevíme, zdali záměrně - či z indiskrece - pravda je, že hrabě Trauttmansdorff prozradil něco o německém jednání s Moskvou.“
Hned nato „po zralé úvaze“ si prezident povolal na Hrad sovětského vyslance Sergeje Alexandrovského. S odvoláním na československo-sovětskou smlouvu z roku 1935 označil probíhající jednání Moskvy s Berlínem za neloajální. Sovětský diplomat se omluvil: Vaše excelence, o ničem nevím. Váš protest předám ministerstvu zahraničí...
Avšak na základě hlášení vyslance z archivu sovětského ministerstva zahraničí se ukazuje, že diplomat navštívil prezidenta až 22. dubna 1937. „Přestože byl Beneš informován od Krofty, pokládal jsem za správné znovu mu vyvrátit pověsti o sblížení SSSR s Německem,“ telegrafoval Alexandrovskij.
„Beneš na to značně rychle reagoval otázkou, proč by se SSSR vlastně nemohl s Německem sblížit. Československo by takové sblížení jenom přivítalo. Jeho sousedské vztahy s Německem by potom získaly příznivější podobu. Přiznám se, že jsem byl překvapen...“
A dále Beneš prý mluvil o tom, že Československo se nenechá zastrašit ani přímým štvaním Německa, „ani povídačkami o sblížení s Německem“. Dalšími prameny, které potvrdily, že Beneš věděl o jakýchsi sovětsko-německých jednáních, jsou pozdější útržkovité vzpomínky důstojníků československé vojenské zpravodajské služby.
Major Josef Bartík, který byl tehdy velitelem skupiny obranného zpravodajství, tedy kontrarozvědky, to prozradil až v roce 1966. Prezident se prý dověděl „pravděpodobně od říšskoněmeckého průmyslníka Fritze Thyssena, že německý generální štáb má zprávy, že Tuchačevskij se uchází o jakousi dohodu s německým generálním štábem a byl by ochoten za německé pomoci udělat v Sovětském svazu převrat“.
Bartík neznal způsob předání této informace, domníval se, že šla přes vrchního ředitele Živnobanky dr. Jaroslava Preisse, který měl dveře na Hrad vždycky otevřené. Beneš zařídil, aby se o tom prostřednictvím československého vyslanectví v Londýně dověděli Rusové. Ovšem ti prý už měli „vlastní zprávy o chystané akci, které získali vlastními zpravodajskými prostředky“.
Spory o Benešovu účast
Beneš nemluvil o údajných jednáních sovětských vojáků s Berlínem ani s Alexandrovským, ani to neoznámil přímo Stalinovi. Domnívá se to Igor Lukeš, který přednáší historii na Bostonské univerzitě. Vždyť otevřeně o Tuchačevském hovořil se sovětským vyslancem až 3. července - tři týdny po maršálově popravě. Zpravodajská služba Hlavního štábu neměla s Tuchačevským nic společného - upozornil tehdejší šéf její pátrací skupiny plukovník František Moravec v memoárech.
Avšak Moravcovi blízcí spolupracovníci Oldřich Tichý a Emil Strankmüller po válce nezávisle na sobě potvrdili pravý opak. Moravec se jim ve slabých chvilkách svěřil, jak byl se svým šéfem plukovníkem Františkem Hájkem povolán na Hrad, kde jim Beneš ukazoval jakési dokumenty o zradě Tuchačevského. Jejich pravdivost neposuzovali. Ostatně vzhledem ke slabým kontaktům se štábem Rudé armády ani neměli dostatek podkladů k porovnání rukopisů.
Prezident si dělal o všech jednáních stenografické poznámky, jenže v jeho archivu se o Tuchačevském nic nenašlo. Jestliže existovaly, co se s nimi stalo? Beneš po únoru 1948 spálil různé dokumenty. Mohly být mezi nimi tyhle? Nevíme. Nicméně historici se domnívají, že spíše likvidoval spisy poválečné, těžko by ho mohly zajímat dokumenty staré deset let.
A pak je druhá možnost - v září 1948 převzalo Benešův archiv ministerstvo vnitra, jehož pracovníci se v něm přehrabovali. Je možné, že někdo z nich našel papíry týkající se Moskvy a nabídl je sovětským poradcům. Nakonec tento archiv převzal v roce 1953 Ústav dějin KSČ.
Rovněž sovětský-ruský historik generálplukovník Dmitrij Volkogonov, který měl otevřené dveře do nejtajnějších archivů, potvrdil ve své knize o Stalinovi vydané roku 1989 zprávu z Prahy: „...informace, kterou dostal (Stalin) z Československa od prezidenta Beneše, výrazně posílila podezření vůči M. N. Tuchačevskému.“
Někteří znalci uvádějí, že údajné spisy od Beneše sovětskému vůdci k likvidaci Tuchačevského pouze přispěly, zatímco usvědčující materiály přišly odjinud.
Bývalý důstojník KGB Oleg Gordijevskij, který napsal spolu s britským historikem Christopherem Andrewem dějiny sovětské tajné služby, se domnívá, že získané spisy neměly na rozhodování kremelského diktátora velký vliv.
„Stalin rozhodl o likvidaci neexistujícího spiknutí ještě dříve, než ho o dokumentu informoval československý prezident Beneš.“ A pak oba autoři dodali: „Ani v nejsmělejším snu nemohlo gestapo předpokládat, že Stalin a Ježov sami s takovou důsledností zlikvidují nejvyšší velení Rudé armády.“
Zvěsti o tajných jednáních mezi sovětskými generály a nacisty prosákly rovněž k Francouzům. Na jedné recepci v Paříži 16. března 1937 odtáhl ministr obrany Edouard Daladier sovětského vyslance Vladimíra Potěmkina stranou a upozornil ho na chystaný převrat v Moskvě, který má proběhnout pod velením sovětských a německých generálů. Po výměně lidí v Kremlu uzavřou noví vůdcové pakt s Německem proti Francii.
Ministr se o tom dověděl ze „seriózního francouzského pramene“ a rovněž „z kruhů ruské emigrace“. Hlavní informaci získal ministr nejspíš od důstojníka francouzské výzvědné služby Deuxieme Bureau, který sloužil na vyslanectví v Londýně. Druhým informátorem byl patrně bývalý carský generál Nikolaj Skoblin, agent NKVD.
Neexistuje sebemenší náznak, že by Daladier dostal tuto zprávu od Beneše. Rovněž tak není pravděpodobné, že by ji Paříž předala do Prahy.
Zdá se tedy, že první a nejdůležitější upozornění na chystaný puč přišlo z Francie. Lukeš se domnívá, že Beneš sice materiály o Tuchačevském dostal, ale do Moskvy je neposlal. Vojenské zpravodajce k tomu nepoužil - aspoň někdo by si na jakéhosi speciálního kurýra do Moskvy vzpomněl. Přísně tajné zásilky mezi hlavami států přece nevozí běžní poslové.
Avšak ani Stalinův následovník Nikita Chruščov zřejmě nebyl o existenci takových listin přesvědčen. Na XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1962 totiž hovořil takto: „Tehdy se v zahraničním tisku objevila dost zajímavá zpráva, že prý Hitler, když připravoval útok proti naší zemi, podvrhl pomocí své rozvědky falešný dokument, v němž tvrdil, že soudruzi Jakir, Tuchačevskij a další jsou agenty německého generálního štábu. tento údajně tajný »dokument« se dostal do rukou prezidenta Československé republiky Beneše a ten ho zase zřejmě s dobrým úmyslem poslal Stalinovi.“
Posuzováno očima soudce můžeme konstatovat: Prezident Beneš není v této kauze vinen.
Heydrichova dezinformační akce
Dnes víme, že spisy o spiknutí Tuchačevského zfalšovali specialisté nacistické tajné služby SD na přímý rozkaz svého šéfa Reinharda Heydricha. Němci chtěli maršála zkompromitovat a odstranit, protože v případě válečného konfliktu by mohl být nebezpečný. Rovněž Stalin toužil po zámince, která by mu umožnila zlikvidovat tohoto nadmíru ctižádostivého a oblíbeného vojevůdce - vždyť kdyby měl úspěch v budoucí válce, mohl se stát jeho rivalem.
Zprávy o sblížení německých nacistů s ruskými bolševiky kolovaly v diplomatických kruzích od konce roku 1935. A všechny demokratické státy, které měly s Německem neblahé zkušenosti, velice znepokojovaly. Začátkem roku 1937 se vynořily znovu, tentokrát s různými podrobnostmi.
Není vyloučeno, že je vypouštěli sami Němci - jako součást chystaného scénáře akce proti Tuchačevskému. Německou účast na této aféře prozradil po válce někdejší šéf výzvědné služby SD Walter Schellenberg. S padělatelskými detaily se pochlubil jeho podřízený Alfred Naujocks.
Zdá se, že první podnět k této akci zachytili nacisté z Moskvy. Bývalý carský generál Skoblin, který žil v Paříži a sloužil jak špionáži SD, tak sovětské vojenské rozvědce, navštívil v listopadu 1936 Berlín. Heydrichovi tehdy vyprávěl o diktátorských ambicích sovětského maršála, které se mají uskutečnit snad za pomoci německých generálů.
Tenhle klep koloval v kruzích ruské emigrace, prolezlé sovětskými vyzvědači, už delší dobu. Ostatně v jejich časopisech se dost podrobně psalo o plánech na odstranění sovětského vůdce. Když se Stalin potřeboval zbavit Tuchačevského, bylo nejjednodušší vydávat ho za špiona.
Heydrich si uvědomil, že na tomto podkladě může rozjet obrovskou dezinformační kampaň. V polovině prosince 1936 schválil tento záměr Hitler. A pak začali němečtí diplomaté a vyzvědači dávat signály Benešovi, Daladierovi a možná i dalším věrohodným politikům, o kterých věděli, že je pošlou dál do Moskvy. Později vyrobili specialisté v hlavním úřadu bezpečnosti RSHA v Berlíně falešné dokumenty.
„Vy mluvíte o tom, že bez roku 1937 by nebyly porážky v roce 1941, ale já vám povím ještě víc,“ řekl po Stalinově smrti někdejší náčelník generálního štábu Rudé armády A. M. Vasilevskij spisovateli Konstantinu Simonovovi. „Možná, že bez roku 1937 by nebyl ani rok 1941. Když se Hitler rozhodoval pro válku, velkou roli v tom hrálo zjištění, že značná část našeho důstojnického sboru byla zlikvidována.“
Intrika k odstranění Tuchačevského, kterou se chlubil Walter Schellenberg ve svých memoárech, však byla společným sovětsko-německým dílem. Ovšem z toho, co dnes víme, vyplývá, že iniciativa vyšla z Kremlu.
