Člověk, který moc nevěří, že lze chování lidí změnit politickým rozhodnutím a že počasí lze řídit jednoduchým regulováním toho, co se valí z komínů, musel vzhlížet ke včerejšímu dění v Londýně se značnou dávkou skepse.
Je jistě fajn, že se nejsilnější země světa shodly na posílení kapitálu Mezinárodního měnového fondu, protože zemí na bankrot je dnes více než za celé minulé století.
Nicméně stojí za to si připomenout, že MMF vznikl, aby velkým měnovým krizím předcházel, což se tak nějak nedaří, a je otázka, zda se to bude dařit do budoucna.
MMF jistě dokáže dobře stabilizovat Maďarsko, možná i Řecko a Irsko a donutí je k racionální fiskální politice, takže tyto země získají zpět svou ztracenou schopnost hradit dluhy.
Co se však stane, když schopnost splácet dluhy ztratí třeba Japonsko, jehož protikrizový plán označil Wall Street Journal za let kamikaze – vláda zkouší, kolik se lze zadlužit a nezbankrotovat? Na to by půl bilionu dolarů navíc nestačilo.
Navíc se světoví lídři zavázali, že na rozběhnutí světové ekonomiky utratí další bilion dolarů. Naštěstí to Gordon Brown doplnil nenápadnou větičkou: "Když to situace bude vyžadovat."
Biliony totiž už padly více než dva a přestává být jasné, kdo na to těm vládám bude půjčovat. Snad jen čínský režim je stále tak silný, že ustojí domácí sociální otřesy a bude schopen dál financovat spotřebu čínského zboží na dluh nejen v USA, ale i v některých zemích staré dobré Evropy.
I v případě nového systému regulace finančních trhů se dala dohoda světových mocnářů čekat. Důsledky však mohou být vážnější, byť ne bezprostřední. Zavedení světového finančního četníka si žádá doba a volič.
Je nesporné, že kdyby američtí regulátoři mohli dohlížet na obchody s deriváty založenými na oněch pověstných hypotékách poskytovaných kdekomu bez ohledu na jeho schopnost platit dluhy, žádná hypoteční krize by nevznikla, protože by tenhle byznys rychle zarazili. Jenže je také naprostý omyl se domnívat, že by nevznikla vůbec žádná krize.
Skutečnou příčinou vzniku tohoto maléru totiž byl nepochybně přebytek peněz v ekonomice neboli mnoho let trvající úvěrová expanze. Peníze totiž musí vydělávat další peníze, a tak hledají příležitost a tlačí se tam, kde je trh méně regulovaný a umožňuje dosahovat vyšších zisků.
Zařídí to ta proklínaná lidská chamtivost, bez níž by však žádná tržní ekonomika neexistovala. Nové regulace tak opět pouze zachytí část důsledků nemírného tištění peněz, ale neodstraní podstatu problému a žádné další krizi nezabrání.
Na to je, kromě tištění peněz jen v přiměřeném objemu a smíření se s nevyhnutelnými cyklickými hospodářskými poklesy, jediné řešení – naprostý zákaz finančních trhů a zřízení globální instituce rozdělující předem určený objem peněz. My to známe z doby, kdy se jeden velký dům na nábřeží v Praze jmenoval Státní plánovací komise. Krizi jsme neznali, místo ní jsme měli pětiletky.
To sice po londýnském summitu nehrozí, nové regulační instituce však finanční trhy výrazně omezí v aktivitě. Podniky budou mít horší přístup k financování a narostou náklady spojené se získáním čerstvého kapitálu. A to je přesně opak toho, co by mohlo zrychlit cestu z krize ven.
Monstrózní summit tak sice zplodil závěry, které je možné uvést do praxe, a pokud jde o míru zadlužování, tak je lze i výrazně překročit, ale krizi neřeší, protože ji řešit nemůže. S ní si musí poradit miliardy účastníků karnevalu, jemuž se říká tržní ekonomika a k němuž stále ještě neexistuje žádná alternativa.
