Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zápisky z knižního Frankfurtu 2012: o Maorech, hobitech či Tomáši Sedláčkovi

  8:45aktualizováno  8:45
Největší knižní světová přehlídka knih je v tuzemských médiích tradičně přítomna vesměs jen několika fotografiemi či filmovými šoty a stručnými informacemi o cenách, které se v rámci akce udělují. Ale „všední“ dění vyhlíží trochu jinak. A do centra veletrhu je vždy postavena jedna země. Letos to byl Nový Zéland.

Frankfurtský knižní veletrh - bez Hobita to prostě nešlo... | foto: Jan Lukavec

Zkušení návštěvníci Frankfurtského knižního veletrhu, který se letos konal od 10. do 14. října, jsou zvyklí na ledacos. Tohoto největšího veletrhu knih na světě se pravidelně účastní desítky států a jsou tak na jednom místě soustředěni zástupci všech kontinentů. V transformované podobě se sem přenášejí také jejich spory nejen ve formě knižních polemik a pamfletů, ale třeba i prostřednictvím strhávání map nebo hlasitých demonstrací. I letos měli stánky na veletrhu také íránští a syrští emigranti protestující proti vlastním režimům a jejich veletržním reprezentantům; a laureát Mírové ceny německých knihkupců udělované ve Frankfurtu, čínský spisovatel a disident Liao Yiwu, zase kritizoval vlastní režim i udělení Nobelovy ceny svému krajanovi Mo Yanovi…

Obvyklými a v podstatě všedními hosty jsou na veletrhu také zástupci rozličných fantasy světů, skřeti, pokémoni, darth vadeři, supermani, batmani a mnozí další. Ti všichni se do centra Frankfurtu dostavují coby „teenageři“ v maskách a převlecích, díky čemuž se o víkendu veletrh jakoby proměňuje ve dvoudenní karneval – až na to, že v areálu výstaviště se příliš netančí, ale o to více se bizarní postavičky navzájem obdivují a fotografují.

Frankfurtský knižní veletrh 2012 - spolkový prezident Joachim Gauck při

Frankfurtský knižní veletrh 2012 - spolkový prezident Joachim Gauck při zahajovacím ceremoniálu

Kdopak by se maorských tanců bál?

64. ročník tohoto veletrhu byl specifický díky tomu, že letos se stala jeho čestným hostem země, která (samozřejmě vedle Austrálie) už asi nemohla být od Německa vzdálenější: Nový Zéland. O exotické země přitom ve Frankfurtu není nouze: v minulých letech byly čestnými hosty Argentina, Indie, Čína nebo Jižní Korea (ta při té příležitosti v jednom z frankfurtských parků vybudovala korejskou zahradu a na jednom z prostranství mezi výstavními halami postavila bránu). Ovšem žádný z těchto států zatím nevzbudil takový zájem jako host letošní. Při vstupu do novozélandské expozice se tvořily dlouhé, nikdy dříve nevídané fronty - a návštěvník neobrněný obrovskou trpělivostí se dovnitř prostě nedostal. Maorské tance haka, rovněž předváděné na centrální ploše mezi hlavními halami, obklopovaly zástupy přihlížejících, z nichž mnozí se pak s maorskými tanečníky nechávali fotit.

Frankfurtský knižní veletrh - maorští tanečníci coby atrakce

Frankfurtský knižní veletrh - maorští tanečníci coby atrakce

Původně šlo o tanec předváděný bojovníky před bitvou, jehož cílem bylo zastrašit nepřítele. Vděčným objektem zájmu byl na veletrhu také tradiční maorský dům, ukázky řezby nebo výroby šperků a dekorativních předmětů z nefritu. Obecně ve srovnání s jinými domorodci na kolonizovaných územích Maorové získali už v 19. století široká práva, a i když se jim nevyhnul typický osud minoritních etnik (jako ghettoizace a zvýšená kriminalita), dnes jsou právě oni pokládáni za jeden z „nejvýraznějších úspěšných příkladů oživení jazyka a kultury v celosvětovém kontextu“. Na německé návštěvníky ovšem urostlí maorští tanečníci, zvyklí na to, co chtějí západní turisté vidět a slyšet, mluvili nikoliv maorsky, nýbrž plynnou angličtinou…

Frankfurtský knižní veletrh - expozice Nového Zélandu

Frankfurtský knižní veletrh - expozice Nového Zélandu

Samotná expozice se do jisté míry podobala té loňské, islandské. Opět ji tvořil značně potemnělý prostor, jemuž dominovaly měnící se snímky krásné přírody. Přírodní živly tentokrát pronikly do výstavního pavilonu nejen obrazově zprostředkované, ale přímo: novozélandskou „pevninu“ totiž obklopovala skutečná vodní hladina, překonatelná jen několika můstky, a v určitých intervalech se ze stropu haly na hladinu spouštěl déšť. V hladině se odrážel model velkého měsíce v úplňku a strop s množstvím malých bílých světel, které – spíše než aby skutečně něco výrazně osvětlovaly – vytvářely sugestivní dojem hluboké měsíční noci na mořském pobřeží. Na velkých plátnech pak návštěvníci mohli shlédnout montáž z obrazů a textů, která představovala průřez novozélandskou historií s důrazem na kulturu původních obyvatel ostrova, od starého maorského mýtu o stvoření světa (spojení matky země Papatuanuku s otcem nebe Ranginui bylo přitom znázorněno celkem realisticky) přes fotografie Maorů oblečených do evropských uniforem až po současný komiks.

Země zaslíbená, anebo vlast násilníků?

Součástí programu byly také, jako obvykle, i četné debaty. Účastnili se jich současní novozélandští autoři, z nichž je u nás ovšem většina naprosto neznámá. Vydávaná je sice Katherine Mansfieldová (1888-1923), která ovšem z ostrova brzy odešla, nebo naopak autoři, kteří na ostrov přišli v dospělém věku a oblíbili si ho, jako Němka Sarah Larková (1958) nebo Američan Jeffrey Moussaieff Masson (1941), autor knihy Poslední ráj na zemi: Proč žiju na Novém Zélandu? V ní tvrdí, že Nový Zéland je posledním místem, jež bylo objeveno a osídleno, podobá se tedy víc než kterékoli jiné místo „světu, jenž existoval předtím, než do něj vkročili lidé“.

Maorská literatura začala vznikat a vycházet až ve 20. století, Maorové pěstovali ústní tradici a zdráhali se předávat své příběhy v písemné podobě; na druhé straně publikum nebylo kvůli předsudkům ochotno je číst. Z těchto děl zatím u nás nevyšlo nic, kupříkladu román The Bone People (Kamenní lidé) od Keri Hulmeové (1947), označovaný za „Dona Quojota a Vojnu a mír moarské literatury“, byl publikován jen slovensky. Kniha přitom není přijímána bezvýhradně, třeba zmiňovaný J. F. Masson se od ní vysloveně distancuje s tím, že dílo omlouvá či promíjí násilí spáchané na němém sedmiletém chlapci. Někteří Maorové zase projevují výhrady vůči později zfilmovanému románu Once Were Warriors (Kdysi byli bojovníky) od Alana Duffa, a to kvůli tomu, že zpodobňuje maorské muže jako příliš násilnické. Duff, který měl ve své domovině několik konfliktů se zákonem, vyhlásil osobní finanční bankrot a dnes žije ve Francii, ve své knize kritizuje Maory zato, že se pohodlně „zabydleli“ v kategorii nevinných a pasivních obětí kolonizátorů.

Frankfurtský knižní veletrh 2012 - pracovní hovory

Frankfurtský knižní veletrh 2012 - pracovní hovory

Útěky na konec světa

Co se týká knih prezentovaných v rámci novozélandské expozice, ty zde visely jako hejna sušených ryb a číst se v nich nedalo, maximálně listovat, což návštěvníkům evidentně nevadilo (daly se i odepínat, ale neviděl jsem nikoho, kdo tak činil, v té tmě se stejně číst nedalo). Šlo o pestrou škálu titulů v mnoha jazycích (z českých bylo zastoupeno jen Tetování mezi Maory). Mnohé z nich se týkaly i současných obyvatel Evropy, kteří si Nový Zéland volí jako místo, kde chtějí žít (jedna z takových publikací nesla přímo název Projekt sebeuskutečnění?). Zmiňovány byly i osudy těch, kteří na Novém Zélandu museli hledat azyl před pronásledováním, jako například slavný filozof Karl Raimund Popper (kniha Gelobtes Neuseeland: Fluchten bis ans Ende der Welt tedy Zaslíbený Nový Zéland: Útěky na konec světa).

Prohlédnout se daly i četné publikace seznamující s maorskou historií, třeba i v beletristické formě, jako Poslední proroctví od autora jménem Heretaunga Pat Baker (inzerováno jako „první historický román z pera maorského autora“), nebo Rangatira od Pauly Morrisové, vyprávějící na základě skutečných událostí životní příběh jistého maorského náčelníka. Obálku knihy tvoří dobový portrét onoho muže, přičemž v nakladatelské anotaci knihy se uvádí, že autorem obrazu byl Němec Gottfried Lindauer. Ve skutečnosti však jeho původní jméno znělo Bohumír a pocházel z Plzně (což ovšem jinak ví třeba německá a anglická Wikipedie). Malíř studoval ve Vídni, kde si jméno změnil tak, aby zvýšil své šance u německého publika. Když se později dostal na Nový Zéland, sblížil se s Maory natolik, že s nimi zpíval jejich písně i tancoval, a jelikož k nim přistupoval jako rovný k rovnému, získal si jejich důvěru a oni se od něj nechali ochotně portrétovat, což mnoha jiným nedovolovali kvůli strachu ze ztráty duše.       

Hobiti a skřeti mezi mrakodrapy

Mezi novozélandskými knihami figuroval také podrobný průvodce po místech, na nichž se natáčel Tolkienův Pán prstenů. Díky tomu, že se blíží prosincová premiéra filmového Hobita, byl právě Tolkienův fantastický svět jedním z nepřehlédnutelných témat veletrhu, což dobře korespondovalo i s letošním hlavním hostem.

Z filmu Hobit: Neočekávaná cesta

Z filmu Hobit: Neočekávaná cesta

Distribuovány zde byly „noviny ze Středozemě“ Tolkien Times, konala se dokonce soutěž, v níž návštěvníci v maskách Tolkienových postav dotvářeli či dokonce mírně parodovali scény z Pána prstenů; nejvíce mne zajala skupina zlých Nazgulů se Sauronem, komunikující děsivými zvuky a rapující na populární melodie. Cenou pro vítěze byl zájezd na Nový Zéland a účast na workshopu tvůrců speciálních efektů pod vedením Richarda Taylora, který byl na veletrhu osobně přítomen a sklidil frenetický potlesk. Obří, několikametrová hobití maketa knihy coby poutač na film se tyčila nedaleko slavného mrakodrapu přezdívaného Tužka, jedné z ikon a pohledových dominant výstavního areálu, přičemž ten se několikrát během veletrhu zahalil do mlhy. Takto, jako sféru tajemna s vrcholky zahalenými do mraků a mlh, někteří z autorů popisují i samotnou novozélandskou krajinu. Ostatně maorský název pro Nový Zéland, Aotearoa, znamenal „země dlouhého bílého oblaku“, protože tamější sopky se často halily do mlhy a do dálky se táhla pohoří se zasněženými štíty.

Režisér trilogie a Hobita, Novozélanďan Peter Jackson, v jednom z průvodců označovaný dokonce za „nejvlivnější kulturní postavu země“, o ostrově říká: „Máme tu hory, lesy a pole, řeky a vodopády, které působí povědomě, a přece trochu fantasticky“. A Ian McKellen, herec představující Gandalfa, prý prohlásil: „Rostlinstvo je tu nezvyklé a hory se zdají mnohem špičatější. Hledáte-li něco, co vzbuzuje posvátnou bázeň, na Novém Zélandu to najdete“.

Z filmu Hobit: Neočekávaná cesta

Z filmu Hobit: Neočekávaná cesta

Důraz na film letos na veletrhu zdůraznil zdejší přirozené prolínání tištěné literatury s dalšími médii: mnohé knihy jsou na frankfurtském veletrhu (stejně jako na tom lipském) prezentovány v přímém přenosu před televizními kamerami nebo rozhlasovými mikrofony. Je tedy nemožné určit, zejména v případě Tolkiena, kolik z letošních 281 753 návštěvníků přišlo kvůli knihám a kolik kvůli filmům. V této souvislosti mluvčí frankfurtského veletrhu Katja Böhne ocenila to, jak Pán prstenů postupně „dobýval“ nová a nová mediální území: „Z knihy se stal film, následovala počítačová hra, chopilo se toho lego.“

Frankfurtský knižní veletrh - zápisky z jednání na knižním veletrhu...

Frankfurtský knižní veletrh - zápisky z jednání na knižním veletrhu...

Na veletrhu postupně přibývá čteček a tabletů, takže veletrh, jak konstatovala jedna česká novinářka, „letos trochu připomíná veletrh spotřební elektroniky“ (ovšem nejen letos, jak tvrdí, to už několik let!). A také vzrůstá trend různých interaktivních publikací; překvapivé a snad trochu přehnané ovšem bylo to, jak z tohoto hlediska interpretoval ředitel veletrhu Juergen Boos literární kulturu Nového Zélandu, je totiž podle něj „o krok napřed“. Ptáte se proč? Podle Boose totiž „využívají maorské tradice. Maoři neměli písmo, ale měli příběhy a ty si předávali prostřednictvím obrázků, tetování, řezeb“. Odehrával se tedy ve Frankfurtu – za pomoci nejmodernější techniky – jakýsi návrat k mytickým počátkům, které pro Evropany dnes stále ještě představují Maorové? To bych se neodvažoval tvrdit, každopádně je ve Frankfurtu patrné, že i lidi digitálního věku přitahuje starý šamanský zvyk převtělovat se do nadpřirozených postav pomocí masek a kostýmů. A že i ty nejsofistikovanější přístroje používáme hlavně k předávání archetypálních příběhů, třeba těch o zlých vlcích a dracích, statečných bojovnících a malých hrdinech, kteří vítězí díky své slabosti a outsiderství.

Frankfurtský knižní veletrh - ředitel akce Juergen Boos při zahajovacím

Frankfurtský knižní veletrh - ředitel akce Juergen Boos při zahajovacím ceremoniálu

A Havel bude osobně přítomen kdy?

Z Čechů letos na veletrhu vzbudil suverénně největší pozornost ekonom Tomáš Sedláček, který získal za svoji Ekonomii dobra a zla cenu za ekonomickou publikaci roku. Komentoval to slovy: „Velmi mile mě překvapilo německy mluvící čtenářstvo, že k tomu nepřistupovalo, že tu knihu napsal někdo z východní Evropy, ze země, která se 40 let topila v komunismu, a tenhle stereotyp byli schopní přehlédnout a knížku číst se zájmem“. V deníku Handelsblatt vyšel s českým ekonomem dvoustránkový rozhovor, přičemž jeho kniha figurovala i v následujícím přehledu padesáti nejlepších ekonomických knih, které kdy vznikly (spolu s díly klasiků K. Marxe, Adama Smitha, J. M. Keynese nebo Petera Druckera).
Jak známo, k vydání Sedláčkovy prvotiny autora povzbudil Václav Havel, jehož velká fotografie (spolu s portrétem Tomáše G. Masaryka) lákala návštěvníky do českého národního stánku. Mnozí z procházejících se prý zastavovali a ptali se, kdy bude Havel osobně přítomen – informaci o tom, že na veletrh už nikdy nepřijede, se dozvídali až během veletrhu.

Frankfurtský knižní veletrh 2012 - literatura přece není mrtvá!

Frankfurtský knižní veletrh 2012 - literatura přece není mrtvá!

Z četných novinek, které byly na veletrhu prezentovány, se zmíním o vzpomínkách bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera Weil die Welt sich ändert: Politik aus Leidenschaft – Erfahrungen und Perspektiven (Protože se svět mění: politikem z vášně). Politik, jehož odpor vůči Benešovým dekretům byl tak velký, že v době svého působení v úřadu ani jednou nenavštívil Prahu, v knize líčí své krušné dětství, kdy prý často běhal kolem domu bos a měl pouze jedny kalhoty. S úctou píše o své ženě, původem sudetské Němce Karin, která při něm stála a „nekonečně“ ho podporovala – dodejme, že zřejmě i jeho nepříliš vstřícné postoje vůči Čechům.

Jako jediná česká spisovatelka letos na veletrhu uváděla německý překlad Mé nejmilejší knihy Markéta Pilátová. Již dříve v Německu vyšel překlad její prvotiny Žluté oči vedou domů, který vznikal a částečně se odehrává v Brazílii. Přítomnost této autorky se dala vnímat i jako předzvěst příštího ročníku – hostem bude právě Brazílie.

Autor:


ZPRÁVY: Exministr vnitra Hradílek ukončil hladovku. Donutila ho rodina



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



Babiš: Jsem zklamaný hlavně z Pirátů, předčasné volby jsou nesmysl

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš během rozhovoru pro MF DNES. (8. listopadu 2017)

Až sestavíme vládu, půjdeme jednat s každým a začneme u ODS, říká šéf ANO Andrej Babiš. Osloví všechny strany, přestože...

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

Další z rubriky

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.