Mladík z Rakovnicka trpí vážnou poruchou autistického spektra. K tomu má středně těžké mentální postižení a potýká se také s poruchami chování.
O chlapce pečovaly v malém bytě dnes již více než osmdesátiletá babička a matka, která sama kvůli zdravotnímu postižení pobírá invalidní důchod. S chlapcem jim občas chodil pomáhat osobní asistent a využívaly odlehčovacích pobytů, avšak s jeho přibývajícím věkem situaci samy přestaly zvládat.
„Byť se ženy opakovaně obracely s žádostí o pomoc na kraj, tak jim nebylo nijak vyhověno a vedlo to k tomu, že v podstatě celá rodina byla postupně izolovaná, nemohly v podstatě ani vycházet ven, situace byla opravdu tristní,“ uvedla Tereza Bártová, právnička Fóra pro lidská práva, které rodinu zastupuje.
Sirotčí penzi zamítáme, dozvídaly se stovky dětí. Pravidla se teď mění |
Pomoci se ženy domáhaly skoro pět let, první žádosti o trvalé umístění chlapce podaly už v roce 2013. Když jejich žádosti poskytovatelé sociální péče odmítali a stejně tak jim v tíživé situaci nepomohl městský ani krajský úřad, zažalovaly kraj u pražského krajského soudu, který dal rodině za pravdu.
Neradovaly se však dlouho. Pro rodinu příznivé rozhodnutí následně zrušil Nejvyšší správní soud (NSS) a žalobu odmítl s tím, že kraj vůbec nemůže být ve správním soudnictví žalován. Právní řád podle jeho výkladu ani nepřiznává právo na poskytnutí konkrétní služby sociální péče, kterého by se mohl člověk domáhat u soudu jako svého osobního nároku.
Ústavní soud (ÚS) se však s tímto výkladem neztotožnil a loňské rozhodnutí NSS zrušil s tím, že Česku plynou mezinárodní závazky z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
„Ústavní soud v této věci řekl, že konkrétní provádějící státní orgán je povinen zákonnou úpravu vykládat v souladu s mezinárodními závazky. A zákon o sociálních službách ukládá povinnost zajišťovat sociální služby právě krajům,“ uvedla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
Stát, potažmo právě kraje, mají podle ní povinnost zajistit postiženým integraci do společnosti a důstojný život. „Kraje jsou povinny činit veškeré kroky pro to, aby zajistily dostupnost sociálních služeb,“ doplnila.
Podle ÚS však není povinností krajů poskytovat péči každému „na míru“ podle jeho představ, například u konkrétního poskytovatele, ale nemohou zůstat zcela nečinné. „Každý člověk, i se speciálním a vážným zdravotním postižením, má právo na adekvátní sociální službu. Společnost přece nemůže nechat rodinu na holičkách a nepomoci jí,“ podotkla Šimáčková.
Přelomové rozhodnutí
Nyní mladík žije v Domově se zvláštním režimem v Libčicích, kam byl umístěn v roce 2015. Jde však o nestátní neziskovou organizaci, kde rodina musí za péči platit.
Podle dat Národního ústavu pro autismus v Česku chybí desítky, možná stovky míst ve specializovaných zařízeních a také odborní pečovatelé. Jak se tedy mají podle Ústavního soudu rodiny péče domoci, pokud kraj nereaguje, nebo mu odezva trvá příliš dlouho?
„Nevím, jestli soudit se je nejlepší právní cesta, nicméně Ústavní soud ve shodě se starší judikaturou řekl, že takzvaná zásahová žaloba ve správním soudnictví proti kraji je jednou z možností, takže není možno říct, že tudy cesta nevede,“ doplnila Šimáčková.
Rozhodnutí Ústavního soudu je v tomto ohledu převratné, dosud nebylo možné dostupnost sociální péče u soudů vymáhat.
„Máme ohromnou radost, je to výsledek dlouholeté práce a jde skutečně o přelomový nález Ústavního soudu, který potvrzuje právo lidí na dostupnou a adekvátní sociální péči a taktéž na soudní vymahatelnost sociální péče,“ doplnila právnička Bártová.
