Proč je vlastně ten zákon třeba? Ústava předepisuje, jak se dopracovat k předčasným volbám, byť je ten postup hodně zdlouhavý. Prezident smí rozpustit Sněmovnu až po třech neúspěšných pokusech o důvěru vládě...
V málokteré evropské ústavě jsou podmínky pro rozpuštění sněmovny tak omezené jako u nás. Naše situace je neblahá. Vláda nevystupuje jako politický vůdce parlamentní většiny s tím, že má v ruce trumf v podobě předčasných voleb, takže poslanci, kteří ji nepodporují, si vlastně sami zkrátí své působení ve Sněmovně. U nás naopak panuje u poslanců vědomí, že pravděpodobně zůstanou celé čtyři roky... Poslanci jsou ti silní. Je to tak, že Sněmovna více vládne, než aby byla prostředkem, přes který vládne vláda.
Není postavení poslance vůbec příliš silné? Člověk si řekne: má imunitu, vysoký plat a žádnou odpovědnost...
Nemyslím, že je to imunitou či výší platu. Rozhodující je podle mne ta omezená rozpustitelnost Sněmovny. Svou roli může sehrát i jakási návaznost na bývalou Českou národní radu, jejíž postavení bylo dominantnější, byla nejvyšším orgánem státní moci. Přestože vznikla druhá komora a Poslanecká sněmovna přišla o některé pravomoci, u poslanců k proměně nedošlo. Alespoň se to tedy leckdy zdá. Noví poslanci se učí od těch předchozích...
Ale přece jen - věříte, že imunita lidem nevadí?
Rozsah imunity je opravdu širší než jinde, ale není tak odlišný, abychom vypadali jako nějaký evropský skanzen. Čili nejedná se o žádný exces, ostatně ani není v praxi zneužívána. Jde spíše o to, jak je veřejností a médii takováto široká imunita vnímána. A je pravda, že je vnímána jako určitá zeď oddělující část politické třídy od zbytku společnosti. Je to rozšířený názor.
jan kyselaV roce 1998 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, na níž učí. Od roku 1997 působí v Kanceláři Senátu, zprvu jako asistent a poradce předsedy Petra Pitharta, pak jako tajemník Stálé komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. |
Vraťme se ke změně ústavy. Nevedou takovéto nárazové zásahy do ústavy obecně k menší úctě k právu?
Jistě ano. Podívejme se: máme nějaký dílčí problém. Ten je potřeba řešit a my jej řešíme změnou ústavy. Tomu se říká salámová metoda. Jednou ústavu měním v obecnějším duchu, jindy detailně, jednou s důrazem na ten aspekt, podruhé na jiný. Výsledkem je, že taková ústava bude vnitřně rozporná, bez jednotící koncepce. Můžeme však postupovat tak, jako je tomu nyní. Při tomto postupu se sice ústava nemění, ale pro daný případ se přijme jednorázový ústavní zákon. Ale je to postup ještě horší: dávám najevo, že ústavu vlastně nepotřebuji. Že když nějaký předpis omezuje, je možné jej odsunout stranou a věc vyřešit jinak, ovšem jen pro tento případ. Je to v rozporu se základním principem rovnosti všech před zákonem, který má všechny stejně omezovat, dokud není změněn.
Jedná se opravdu o takový problém?
Jestliže je právní stát založen na úctě k právu, musíme se před ním sklonit všichni. Pokud někdo vymyslí metodu, jak se nesklonit, je to neblahé znamení pro ostatní. Vyvolává to hořkost. Otázka zní: proč já mám zákon dodržovat? Uvedu zdánlivě banální příklad. Existuje příkaz vyměnit občanské průkazy do určité lhůty. Někteří to neudělají a tlačí, aby ta povinnost byla zrušena. Nakonec se jim to skutečně podaří, ale jak k tomu přijdou ti, kteří zákon uposlechli? Budou si připadat přinejmenším hloupě...
Podívejme se na opakovanou snahu MUDr. Ratha obejít verdikt soudu ohledně vybírání poplatků za léky. Není i v tom malá úcta k právu?
Jestliže se někdo pokouší zákon o poplatcích zrušit, je si jistě vědom toho, že když ho současně obchází, jedná na hraně nebo za hranou zákona. To je však jedna rovina. Tou druhou je jistě vztah k soudům, které právo vymáhají.
Máte na mysli zveřejnění jména a telefonu příslušné soudkyně?
Určitě existují legální prostředky, jak se domoci změny soudního verdiktu. Ale je nepřijatelné spojit rozhodnutí s konkrétní osobou soudkyně, a navíc tak, aby to umožnilo její veřejnou kritiku. Takovou, která může být i hodně osobní, ba kontaktní.
Za pár let nás může čekat podobná politická krize. Znovu budeme měnit v rychlosti ústavu?
Už před jedenácti lety se jednalo o nárazovou změnu, během těch jedenácti let bylo dost času změnit systémově a trvale ústavu, ale neudělalo se to. Nebezpečí do budoucna je v tom, že si řekneme: proč měnit ústavu, když to i příště můžeme vyřešit zase takto nárazově? Jednorázovými zásahy přitom snižujeme tlak na koncepční a trvalejší změnu.
co řeší sporný zákonNavrhovaný ústavní zákon počítá s tím, že volební období skončí dnem předčasných voleb do Sněmovny. Volby se uskuteční letos do 15. října. Zákon není obecný, vztahuje se jen na současnou situaci. |
Nečeká nás stejný problém i s volebním zákonem? Ten se měl také upravit, ale změna je - zdá se - také u ledu...
Že se o změně volebního systému nebude jednat, je škoda. Ten stávající zákon vykazuje řadu nedostatků spojených nejen s akceschopností vlády, ale také s velikostí volebních krajů a z toho plynoucích problémů s rovností volebního práva.
Jak pojmenujete tu současnou situaci? Krize? Ústavní krize? Nebo jen politická krize?
Je to politická krize s ústavními přesahy. O ústavní krizi se naštěstí nejedná, protože máme ústavní řešení. I to řešení, které se připravuje za pomoci jednorázového zákona, sice není šťastné, ale je to zákonná forma. Nejedná se o žádnou anarchii. Jen to je, bohužel, jakýsi indikátor, ukazatel našeho nedobrého vztahu k právu všeobecně.
Mluvíme o neúctě k právu. Kde se v nás vlastně bere?
Určitě v tom hrají roli časté změny zákonů. Čím častěji se zákon mění, tím je méně důvodů, abyste jej respektoval. To je postřeh již starých Římanů. Také se do toho promítá další neblahý jev - snaha zákonodárce všechny popsatelné situace řešit dalšími a dalšími zákony. Když potom soudci, někdy možná i trochu alibisticky, poukazují na mezery v zákonech, popohání to zákonodárce, aby je měnili ještě častěji... A bludný kruh je uzavřen.
Je to ale opravdu jen záležitost práva a zákonů?
Může to souviset s mentalitou. V anglosaských zemích se ve školách neopisuje. Zřejmě vědomí, že se to dělat nemá, je silné. Ale u nás je opisování rozšířené. A také si všimněte jiného zajímavého jevu: Krátce po přijetí nějaké právní úpravy se na internetu, či jinde začnou objevovat návody, jak tuto úpravu obejít.
Není v nás jakási neúcta k autoritám už od časů Rakouska-Uherska?
Je to možné. Ale tehdejší Rakousko garantovalo dost velkou míru občanských práv. A lidé byli dostatečně chráněni u soudů i úřadů. My ho dnes vnímáme zkarikovaně jako žalář národů... Možná ta neúcta je ukryta právě v tom vztahu k úřadům, u kterých není viditelná důvěra ze strany veřejnosti, ale ani snaha samotných úředníků sloužit občanům.
Změní se to?
Těžko říci... Asi jde o úlohu vzorů. O to, aby někdo na veřejnost působil a nebyl obviněn z vyvyšování, z moralizování, elitářství a z toho, že zasahuje do něčí svobodné životní cesty. Jsme handicapováni například proti USA, kde patos a étos jsou fenomény veřejného života. Nám přijdou bohužel poněkud směšné.
Kdo by šel příkladem, byl by v Česku jakýmsi Švejkem?
Mohli bychom si připomenout jistý morální étos Václava Havla, ale ten byl právě kritizován kvůli morálnímu kýči. Dostojevskij psal, že v každém člověku je nějaká posvátná jiskra, citlivá struna, je jen otázkou, zda se ji podaří naladit. V Dostojevského románech jsou postavy, které tu šanci dostaly. Ale i takové, které ji promarnily.
Napsal jste knihu o právu na odpor a občanskou neposlušnost. Co když jsem třeba právě teď nespokojen s tím, jak politikové hájí mé zájmy a zájmy mé země - mám právo na občanskou neposlušnost? Třeba si říct: oni nedělají, co by měli, já také nebudu. Přestanu platit daně...
Samozřejmě, můžete. Ale nemůžete se divit, že vás zavřou. Udělejte to z pocitu vyššího principu mravního a je možné, že váš čin zapůsobí na veřejnost a na ni bude reagovat politická moc. Dosáhnete potom zamýšleného účinku.
Ale mezitím půjdu do vězení...
Nemůžete čekat, že žádná sankce nepřijde...
Vy sám tu současnou situaci nepovažujete za tak vážnou, aby lidé byli občansky neposlušní?
Jsem přesvědčen, že za současné situace si takto vyvzdorovat zájem veřejnosti by nebylo adekvátní. Situace není ideální, ale není ani nijak tragická.
V Senátu leží návrh na změnu ústavy, který by rozpuštění Sněmovny napříště zjednodušil a na němž jste se podílel. Proč by byl tento návrh výhodnější?
Jde o senátní návrh, který čeká na projednání ve Sněmovně a který vznikl už v roce 2001. Pokud by vláda podala demisi, mohl by prezident republiky navrhnout Sněmovně, aby vyslovila souhlas se svým rozpuštěním hlasy nejméně 101 poslanců. Následně by prezident mohl Sněmovnu rozpustit. Jedná se o rychlejší cestu k předčasným volbám, pokud nemůže vzniknout vláda s většinovou podporou. Systémovou výhodou je přímá změna ústavy v podobě trvalého pravidla, což s sebou nese předvídatelnost i větší jistotu.
