Demokratická vláda by si v zemi, kde před padesáti lety komunisté okradli všechny, měla jakýkoli zásah do majetku jednotlivce třikrát rozmyslet. I komunisté prohlašovali, že kradou ve vyšším zájmu. V zájmu společnosti, ba v zájmu dějinného pokroku. Nenasytnost státu se nezastavila u bank a dolů, spolkla i vetešnictví a hokynářství.
Nestrašíme zde komunismem. Je jasné, že padesátá léta se opakovat nebudou. Co se týče vyvlastňování, je však princip - v sametové podobě - tentýž. Blahu celku musí ustoupit blaho a svoboda jednotlivce.
Ve společnosti založené pouze na principech individuální svobody a trhu by o vyvlastňování nemohla být ani řeč. Chceš, státe, přes mé ředkvičky vést státovku? Připrav se na to, že tě to vyjde hodně draho! Dálnice by stejně byly zbudovány, jen by se úřad musel zachovat rafinovaněji. Nesměl by komára zabíjet parní mlátičkou.
Většina nefundamentalisticky myslících lidí se však patrně shodne, že vláda může v několika málo případech připravovat lidi o majetek, když jim dá náhradu. V případě ohrožení, v případě náhlých katastrof, snad i v případě velkých staveb, které jsou v naléhavém veřejném zájmu. Poslední bod je hodně sporný, neboť už otevírá prostor pro nenasytnost státu.
Je však rozdíl mezi ropovodem, na němž závisí životní zájmy země, a průmyslovou zónou. O tom, zda zasahovat do základních lidských práv kvůli životně důležité věci, se můžeme přít. Brát někomu majetek pro průmyslovou zónu: to by byla krádež, byť povýšená na zákon.
Je strašné, že takový zákon je možné v roce 2001 navrhnout. Věřme však, že schválit ho nelze.
