Byli mladí, on, Tommy, studoval, ona, Rebecca, ještě před pár měsíci také. Měli se víc než rádi; to poznáte nejen z jejich plných pohledů. Mohlo to být na celý život; děti, dům, pes a velká zahrada atd. On pak nešťastně umírá; přišlo to nečekaně, jako když se kolem vás mihne projíždějící dodávka a vezme vás - na předním skle - s sebou. Věda je už ale daleko - dál, než jsme my teď; proto je ten film maličko sci-fi. Stačí zajít na specializovanou kliniku, nechat se jeho buňkami oplodnit a za pár měsíců ho znovu porodit, úplně stejného, s důslednou přesností naklonovaného; dát mu druhou šanci na život, nechat ho znovu vyrůst.
Záběr z filmu Lůno (Womb, Německo, Maďarsko, Francie, 2010, 111 minut) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa
Distribuční textSmrt není konec. Láska je začátek. Eva Green (Casino Royale, Království nebeské) se v roli mladé ženy Rebeccy vrací do dědečkova domu na chladném anglickém pobřeží, kde před mnoha lety prožila svou první, ještě dětskou lásku. Rebecca a Tommy, kterému zůstal rošťácký úsměv, naváží přesně tam, kde se v dětství jejich cesty rozešly. Renomovaný maďarský režisér Benedek Fliegauf (Houština, Dealer, Mléčná dráha) však nevypráví klasický příběh o „l´amour fou", ale zamýšlí se nad podobou lásky v kontextu genetické reprodukce. Když Tommy zemře při autonehodě, rozhodne se Rebecca k umělému oplodnění za pomoci klonování lidské DNA a celý svůj život pak čelí důsledkům svého kontroverzního rozhodnutí. Milostné drama v mezinárodní koprodukci připomene slavné Milence ze severního pólu Julia Medema. Příběh osudové a zakázané lásky však režisér Fliegauf zasadil do velmi blízké budoucnosti, která mu dovolila rafinovaně využít prvky science fiction. |
Benedek Fliegauf (nar. 1974, více o něm třeba ZDE) není studentem ani fanouškem pokrokové biologie; tipnul bych si, že mu bude asi docela ukradená. Nesonduje, jestli bychom měli chtít se nechat klonovat, zda je to etické, jestli to není proti přírodě, proti řádu. Umělcovy pohnutky jsou tu mnohem osobnější: chce vědět, jestli takovou druhou šanci na život zvládneme - jako lidi, co mají srdce a duši - sami za sebe. Jeho logická předpověď: jako klonu se vám bude žít hůře než jako originálu, budete se možná cítit jako výsledek bádání, nikoliv touhy.
Klonování je tak zde platformou k zamýšlení se nad emočními a citovými limity; nad tím, co – jsme-li milující a na sebe příliš nehledící - pro toho druhého vydržíme.
Záběr z filmu Lůno (Womb, Německo, Maďarsko, Francie, 2010, 111 minut) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa
Z milenky matka; sex jen v její mysli
Autoru této recenze při sledování filmu Lůno tekly chvílemi po tvářích slzy. Necítil se dojat, „jen“ měl pocit absolutní morální čistoty předkládaných pocitů. Viděl na plátně skutečný vztah lásky a říkal si, co by na to řekl romanopisecký filozof současného pesimismu Michel Houellebcq. Je to o vášni, je to o míře a formě schopnosti lásky; také o tom, že nesmíte touze podlehnout, přestože by to možná bylo zdravé a určitě pochopitelné.
O filmuLůno (Womb, Německo, Maďarsko, Francie, 2010, 111 minut) |
Byl-li by zde požadavek na jednovětnou anotaci, musela by znít: JAK MOC JE TĚŽKÉ STÁT SE Z MILENKY MATKOU. Sledujeme ženu, v níž snad žádná mikroskopická tělesná tkáň není sobecká; ženu, která se obětuje. Její utrpení plně vyváží cizí štěstí nebo pouhá existence; vypadá to, že nic jiného ani nechce. Přestože je nitro Rebeccy pod neustálou destrukcí jejích vlastních osobních dramat a tužeb, skoro pořád se jenom usmívá; jenom proto, že to ten kluk bez táty potřebuje. Ve své mysli s ním chce spát - v reálu mu vaří, pere, čte pohádky na dobrou noc. Při scénách, kdy se na oko perou a škádlí, nemá daleko k fyzické rozkoši a současně přesoleným slzám. Máte před očima někoho, kdo se snaží nést svůj osud, přestože ho to strašně bolí. Vidíte, jak touží po něčem, co je zakázáno, jak kouká na to, co od Tommyho dostává jiná žena, totiž jeho stávající přítelkyně, s níž se ráno potkává v kuchyni a koupelně a jíž nosí snídani do postele.
Záběr z filmu Lůno (Womb, Německo, Maďarsko, Francie, 2010, 111 minut) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa
Snímek Lůno posílá jednu důležitou a nemilou zprávu: v životě jsou chvíle, kdy už to zachránit nejde; můžete udělat cokoliv, ale vždycky to bude jenom horší. Jediné správné rozhodnutí je rezignace, duševní rehabilitace a pokus být šťastný někde jinde s někým jiným; zapomenout není alibismus, ale projev pudu sebezáchovy. Stejně k nám mluvil Lars von Trier a jeho nádherný Antikrist. Uděláte cokoliv, obětujete všechno, ale nikdo vám vděčný nebude, a nakonec zůstanete sami. Jeden z výkladů Lůna může být, že to Rebecca podstupuje, aby se sama pro sebe zbavila špatného svědomí, že za smrt své lásky byla přímo zodpovědná. Chce Tommyho přivést zpět do života a nechat na něm, co s ním udělá. Pouze tahle její linie může být sebestředná.
Divák zamčený ve svěrací kazajce; líbí se mu to
Krásu filmu Lůno definuje pomalost, zdrženlivost. Táhne se jako ty nejlínější jarní odpoledne. Život v přístavním městečku - daleko od velké městské civilizace - evokuje dojem pobytu v zemském ráji, místa, kde ještě pořád není nic zkaženého, místa, kde jsou děti i dospělí v absolutním bezpečí. Divák je však vystaven permanentnímu napětí a tlaku. Je to rozklad, kterému se nebrání. Ne že by nemohl, ovšem pečlivě vybudovaná atmosféra je funkční. Tolik se ho dotýká upřímný smích Tommyho a Rebeččin bolestivý úsměv bez naděje.
Na jedné straně zážitková melancholie, na straně druhé vlastní přemýšlení o znepokojivém - v tom je ta přitažlivost a bolest zároveň. Nástroje filmaře jsou zde nenásilné: vše, co vám ukáže, vám ukáže jakože nic. Vyskytuje se tu minimum scén, jež by samy něco měnily: kdybyste jich pár vystříhali, o hlavní pocit byste nepřišli, Fliegaufův snímek jako celek je účinný halucinogen. Většina záběrů je na povrchu běžná, neděje se v nich nic, co by zarazilo, vytrhlo z melancholického polospánku. Ovšem to, co v něm existuje pod povrchem - v těžko identifikovatelné konzistenci - má potenciál fatálnosti. Celý film je divák nucen čekat na emoční výbuch, polibek, sex, vztek, ránu pěstí, zhroucení. Když přijdou, nemrazí v zádech, uleví se vám. Máte pocit uklizeného a čistého stolu.
Záběr z filmu Lůno (Womb, Německo, Maďarsko, Francie, 2010, 111 minut) scenáristy a režiséra Benedeka Fliegaufa
Lůno tedy nedojímá/neděsí tím, co v něm vidíte, nýbrž tím, co vidíte za ním, mezi řádky. Když se hlavní klon potkává se svými pravými rodiči a pohledy obou stran jsou skelně nezúčastněné. Když si klon s kamarády dělá srandu ze spolužačky: „S klonem se bavit nebudu, fakt viditelně smrdí.“
Tělo OK, duše K.O.
Vše tady popisované by v jiné produkci, u jiného režiséra nejspíš dopadlo jako monstrózní klišé pro zástupy dojetíchtivých citlivců a citlivek. Avšak ve vizi experimentálního filmaře, který posledně natočil film o deseti záběrech s návalem ambientní hudby, je to příležitost přemýšlet o základních citových principech, o smyslu a významu sebeobětování se.
Vrátit někomu mrtvému život - dát mu druhou šanci - je nádherná romantická idea, překonávající biologii a náboženství, nicméně vedoucí k emočním, těžko řešitelným rozkladům. Žijete, jste tady; můžete si dělat, co chcete. Když se ovšem dozvíte, že vaše matka měla být původně matkou vašich dětí, padáte do větší prázdnoty, než je smrt; nevíte, kdo jste, co tady děláte, začínáte si připadat jako zvířátko pod zkumavkou, jako někdo, koho věda využila ke svému fascinujícímu pokroku. Vaše tělo je OK; vaše duše je K.O. Když jste slabší, možná to celé ukončíte. Když jste silnější, seberete se a odjedete někam daleko. Toto mluví pro žádné klony a pouze samé originály.
Lůno je jeden z mála filmů, kde láska a city obecně nejsou dobré zboží na prodej, nýbrž to, za co je reklamní oddělení vydávají; jsou pravdivé, jsou čisté, nejsou nikým zneužité a ve výsledku ubíjející.
