Jaké bylo vaše první profesní setkání s cenzurou? Kdy se odehrálo?
Do 'Četky' (ČTK, pozn. red.) jsem nastoupil počátkem sedmdesátých let, tedy v době nastupující normalizace, kdy se cenzurní praktiky po přestávce kolem osmašedesátého roku začaly vracet. V té době jsem ovšem pracoval v tzv. telefotním oddělení, což bylo pracoviště pro dálkový přenos fotografií, tedy spíše technické. Cenzuru a autocenzuru jsem začal více pociťovat až jako obrazový redaktor.
Pokud jde o fotografie z domova, tam byla situace z hlediska cenzury snazší, protože už samotný výběr témat, prostředí a lidí do značné míry zaručoval "nezávadnost". U politiků se pak hlídala jen vhodnost či nevhodnost jejich výrazu ve tváři atd.
Trochu složitější to bylo u fotografií ze zahraničí, tedy samozřejmě z takzvaného Západu, odkud nám dodávaly fotografie agentury AP, Reuters či tehdy ještě existující UPI. Tyto agentury pochopitelně nepodléhaly takovéto předpojatosti, a tak se z jejich produkce muselo vybírat s velkou opatrností.
CENZURATřetí díl seriálu Abeceda komunistických zločinů |
Jednak se na fotkách mohla vyskytnout tvář nějakého emigranta nebo jinak nežádoucí osoby, taky jakékoliv úspěchy ze západního světa se musely vydávat s velikou střídmostí, aby se Západ snad nějak neglorifikoval.
Člověk musel dávat pozor i na detaily. Já sám jsem jednou vydal agenturní fotografii z nějaké mohutné mírové manifestace v Německu a mezi bezpočtem transparentů byl jeden zcela miniaturní, který odsuzoval tehdejší sovětské rakety. Tento nápis, navíc v němčině, kterou nevládnu, jsem přehlédnul, a tak jsem si vykoledoval důtku a sražené měsíční odměny.
Takových a podobných případů však bylo mnoho. Četka byla v té době vnímána jako hodně oficiální agentura, takže co z ní do médií přišlo, bylo vnímáno jako posvěcené. O to bylo vydávání těžší, byla to chůze po minovém poli, nikdy jste si nemohl být zcela jistý, zda jste nějaký ideologický prohřešek nepřehlédl.
Jakou roli hrála autocenzura? A strach? Vzpomenete si na nějaký příklad?
Autocenzura hrála roli klíčovou. Za léta praxe bylo každému jasné, co je přípustné a co ne. Věci, které byly na pomezí ideologické "přijatelnosti", se chodily schvalovat k nadřízeným. Když ani oni si nebyli jisti, tak šli ještě výš.
Pokud se ptáte na strach, tak samozřejmě jakási podvědomá obava existovala. Normální strach, že když nebudete respektovat požadavky "shůry", že přijdete o místo. Ale byla malá "hrdinství" a vzdor té doby v každém z nás, snažili jsme se jít po hraně zákazu a své šuplíky jsme měli plné fotografií, které by dozajista neprošly ideologickým sítem. Ty jsme pak různě množili a dávali svým známým, měly cenu zlata.
Byl některý z Vašich kolegů postihován?
Přímo za nerespektování nějakých cenzurních praktik si nevzpomínám. Obvykle to nebylo za jeden "prohřešek", ale za jakousi dlouhodobější ideologickou nespolehlivost. Takových případů byla celá řada, Četka byla v tomto smyslu exponované pracoviště.
Listopad fotili četkaři "na své triko"
V knize píšete, že v ČTK chybí snímky z demonstrace 17. listopadu, redaktoři tam po zkušenostech odmítli jít. Je to opravdu tak?
To byla situace do značné míry paradoxní. Před 17. listopadem bylo už povícero různých akcí odporu vůči režimu. Foťáci Četky na nich povětšinou vždycky byli, ale fotky z toho nikdy vydány nebyly. V tom listopadu byla už ideologická kázeň značně narušená, a tak se foťáci vzbouřili, že když to stejně není vydávané, že tam nepůjdou. A nešli.
Někteří ale naštěstí šli, ovšem "na své triko", z vlastní zvědavosti či sympatií k odpůrcům režimu. Jenom díky tomu a taky dodatečnými nákupy fotografií od externistů jsou dnes z této události fotografie v četkařském archivu.
S kterými druhy fotografií byl největší problém? Vzpomenete si na příklad?
Snad s výjimkou sportovních fotografií bylo nebezpečí téměř všude. V kultuře se objevovaly nežádoucí tváře, které třeba mohly hrát divadlo, ale neměly být nijak dále propagovány, v politice se sledovalo, aby vrcholoví představitelé byli nasnímáni jen "v nejlepším světle".
Neexistovaly však žádné písemné seznamy nežádoucích, a tak to bylo velmi obtížné. Nejsnazší byl způsob takzvaného schvalování, když jste si nebyl jistý, tak jste zašel za nadřízeným, a tak se odpovědnost přesunovala výš a výš. Bylo to zdlouhavé, každý se obával říct své ANO, a tak mezi vlastní akcí a vydáním fotografie mnohdy uplynula i spousta hodin. V dnešní době, kdy je honba za rychlostí vydání až extrémní, to zní neuvěřitelně.
Jak to bylo s fotografiemi první republiky - například fotografie Masaryka?
Historické fotografie měly svůj režim, který se postupně měnil. V počátcích, tedy v oněch sedmdesátých letech, byl ve fotodokumentaci pracovník, který odpovídal za to, že z archivu neodejde fotografie, která by byla v rozporu s "ideologickým vkusem" doby.
Zvláště "nebezpečné" fotografie byly zařazeny do takzvané červené klauzury, což ve skutečnosti znamenalo, že se negativy daly do obálky s červeným výstražným znamením. Fotka z takové obálky byla prakticky nedostupná, mohla se užít třeba pouze pro studijní či historicko-vědecké účely. Pro běžné užití nebyly dosažitelné.
Zároveň je třeba říci, že on takové fotografie taky skoro nikdo nechtěl, protože by je mohl jen stěží někde použít. Při vší zhůvěřilosti cenzury bylo štěstím, že se fotky nezlikvidovaly úplně, nýbrž jen přeřadily do "nedobytných" šuplíků, a dnes jsou volně k použití a mohou sloužit jako velmi cenné svědectví své doby.
