Od konce války v říjnu 1973 představoval mír mezi Araby a Izraelci pilíř americké blízkovýchodní agendy. USA často upíraly pohled na Egypt coby nejvýznamnější a nejvlivnější arabskou zemi v očekávání, že Káhira bude hrát při prosazování tohoto cíle vůdčí roli. A pokud to Mubarakovi vyhovovalo, pak tuto roli hrál. Když palestinský vůdce Jásir Arafat ponížil Mubaraka před americkou ministryní zahraničí a mezinárodními sdělovacími prostředky tím, že odmítl podepsat dodatek izraelsko-palestinské dohody zprostředkované v Káhiře, řekl mu Mubarak: „Podepiš to, ty psí synu!“
Když se na druhé straně arabské veřejné mínění stavělo proti palestinským ústupkům, Mubarak si od amerických mírových iniciativ zachoval odstup. Například v roce 1996 odmítl pozvání prezidenta Billa Clintona, aby spolu s Arafatem a nejvyššími představiteli Izraele a Jordánska přicestoval do Washingtonu řešit novou vlnu palestinského násilí. A když ho Clinton během vyjednávání v Camp Davidu v roce 2000 požádal, aby vyvinul na Arafata tlak s cílem napomoci k uzavření izraelsko-palestinské mírové dohody, Mubarak to odmítl.
Bývalý egyptský prezident Husní Mubarak na karikatuře demonstrantů
Odstupy a náklonnosti
S Izraelem měl Mubarak složitý vztah a nejbližšího blízkovýchodního spojence Ameriky si po celé prezidentské působení držel na odstup. Téměř deset z třiceti let, kdy byl v úřadu, neměl Egypt velvyslance v Tel Avivu. Mubarak nikdy neuskutečnil oficiální státní návštěvu Izraele a často odmítal žádosti izraelských premiérů o cestu do Káhiry. A když se USA v roce 1994 snažily rozšířit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), Mubarak proti této iniciativě zmobilizoval arabský svět, poněvadž Izrael odmítl NPT podepsat.
Demonstrace Mubarakových příznivců v Káhiře (25. dubna 2011)
Naopak Mubarakův vztah se Saúdy obvykle určoval jeho zahraniční politiku. Když Irák napadl v roce 1990 Kuvajt a hrozil útokem na Saúdskou Arábii, Mubarak rychle vyslal na obranu saúdského království vojáky. Horlivě podporoval Saúdy a své spojence z oblasti Perského zálivu, kteří mu poskytovali setrvalou pomoc a odbytiště pro přebytečnou egyptskou pracovní sílu.
A přestože se Mubarakův odpor k irácké invazi do Kuvajtu v roce 1991 náhodou shodoval s politikou USA, další americké kampaně proti arabským vůdcům nebyl egyptský prezident ochoten podpořit. Když John Poindexter, náměstek poradce prezidenta Ronalda Reagana pro otázky národní bezpečnosti, požádal v roce 1985 Mubaraka, aby provedli společný americko-egyptský útok na Libyi, egyptský prezident usadil svého návštěvníka slovy: „Podívejte, admirále, až se rozhodneme zaútočit na Libyi, bude to naše rozhodnutí a podle našeho časového plánu.“
Na Muammara mi nesahejte!
Mubarak odmítl podvolit se americkým plánům na izolaci Libye také v 90. letech, kdy bylo důvodem zapojení Libye do havárie letu 103 společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie. Místo aby Mubarak libyjského vůdce, plukovníka Muammara Kaddáfího, odsoudil, přivítal ho v Káhiře. A když Organizace spojených národů vyhlásila v roce 1992 zákaz mezinárodních letů do Libye, staly se pozemní pohraniční přechody mezi Libyí a Egyptem klíčovým pilířem libyjské ekonomiky (a dost možná také Kaddáfího politického přežití). Libye odolala sankcím zčásti i díky dovozu potravin a ropné infrastruktury přes Egypt a díky vývozu ropy a oceli s Mubarakovou pomocí.
Plukovník Muammar Kadáfí zdraví své stoupence na stadionu v Benghází. (červenec 1973)
Mubarakova politika vůči Libyi se řídila převážně ekonomickými a bezpečnostními zájmy a jen zřídkakdy zohledňovala zájmy USA. V Libyi pracoval více než milion Egypťanů a zároveň to byl velký exportní trh. Kaddáfí navíc Mubarakovi ochotně pomáhal oslabovat islamistické hrozby egyptskému režimu. Na rozdíl od sousedního Súdánu, který poskytoval útočiště egyptským radikálům snažícím se destabilizovat zemi, jako byl vůdce al-Káidy Ajmán Zavahrí, Libye tyto lidi předávala Mubarakovi.
Zatímco však Kaddáfí předával teroristy Mubarakovi, egyptský prezident americké žádosti o totéž odmítal. Když Palestinci unesli v roce 1985 italskou loď Achille Lauro, zabili jednoho Američana a zakotvili v Egyptě, požádaly USA Mubaraka o jejich vydání. Mubarak to však odmítl a nechal se slyšet, že ministr zahraničí George Shultz je „blázen“, pokud si myslí, že Egypt zradí palestinskou věc.
Dělníci vyvěšují podobiznu saúdskoarabského krále Abdalláha
Noví lidé, staré dilema
Noví egyptští vládci zdědili Mubarakovo dilema – jak realizovat aspiraci země stát v čele arabského světa, aniž by si znepřátelili saúdské mecenáše. Z tohoto důvodu přinese obnovování přátelských vztahů mezi Egyptem a Íránem spíše řadu společných fotografií než hmatatelné výsledky. Obě země stojí na opačných stranách náboženského a etnického dělení, a těsný bilaterální vztah by proto byl nepravděpodobný i za nejpříhodnějších okolností. A protože Egypt potřebuje masivní finanční pomoc, aby vyrovnal ekonomické ztráty způsobené únorovou revolucí, mohou si jeho nejvyšší představitelé jen stěží dovolit znepřátelit si Saúdy, kteří pokládají za největší hrozbu pro regionální stabilitu nikoliv Izrael, nýbrž Írán.
Egypt vstupuje do nové éry. Z radikálních politických otřesů, které předpovídají analytici, se však nakonec vyklubou jen malé záchvěvy. Na egyptskou zahraniční politiku budou mít dál obrovský vliv saúdské zájmy. A to především znamená zachování statu quo.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční
