Pane europoslanče, jste kritizován vy i vláda, za kterou jednáte o nahrazení padlé euroústavy, že jsme zlobivé dítě Unie, že pořád něco blokujeme, že se nechceme dohodnout. Je to tak?
To odmítám. Naopak. O naše názory a postoje je v Evropské unii zájem, a cítím to při jednáních dnes a denně. Ano, změnili jsme se z poslušných a servilních kývalů z éry Špidly, Grosse a Paroubka v sebevědomou zemi, která čitelně a srozumitelně formuluje vlastní názory na budoucnost Unie. Ne každému se to líbí, ale každý – a na tom trvám – to respektuje. Nikdy jsme nebyli tolik v centru evropského dění. Jaképak zlobivé dítě?
Nevyplývá ta kritika z toho, že na podobný postup staré členské země jen nebyly zvyklé?
Je to možné. Ale my dnes máme jedinečnou možnost zasáhnout do nového mocenského uspořádání EU. Taková šance se už opakovat nebude. Je naší povinností vůči této zemi a jejím občanům to udělat a napravit tak, co předchozí vlády trestuhodně promarnily.
Jenže expremiér Jiří Paroubek či zahraniční expert zelených Ondřej Liška v minulých dnech tvrdili, že šanci promarňujete právě vy, protože se nechcete domluvit se zbytkem EU.
S kolegou Liškou jsem již hovořil a celou věc jsme si vyjasnili. Šlo spíše o mediální nedorozumění, během něhož padly na obou stranách – přiznávám sebekriticky – zbytečně ostré výroky. Ale už je to za námi a z tohoto mraku pršet nebude. Vždy jsem s ním měl korektní vztahy a málokdo ví, že jsme spolu připravili zahraničněpolitickou část koaliční dohody, která pak byla převzata do vládního prohlášení. Na pana Paroubka reagovat nebudu. Opakovaně prokazuje, že zahraniční ani evropské politice vůbec nerozumí. Proto polemika s ním je jen ztrátou času.
Tak si zapolemizujeme spolu. Skutečně spěje jednání o euroústavě k nějakému závěru?
Tento týden se konalo poslední setkání takzvaných „šerpů“, tedy vyjednavačů všech 27 členských zemí EU. Proběhlo konečné definování jednotlivých národních pozic, já tomu říkám „vykolíkování terénu“. Teď vstupujeme do kvalitativně vyšší fáze jednání na úrovní ministrů či premiérů, která vyvrcholí na Evropské radě 21. a 22. června tím, čemu já říkám „smlouva o smlouvě budoucí“.
Co to bude za smlouvu? V některých členských zemích pořád tvrdí, že stačí stará euroústava.
Je jisté, že to nebude euroústava, jakkoliv některé její části mohou být a budou použity. Dokonce je téměř jisté, že to nebude ani nová smlouva – nejspíše dojde jen k novelizaci stávajících smluv.
O vás kolují zvěsti, že patříte mezi největší euroskeptiky vůbec. V jakém směru se cítíte být Evropanem?
Nepochybně geograficky a z hlediska kulturně-civilizačních tradic také.
Jenže o vás se říká, že nabouráváte, či dokonce ničíte vztahy Česka a EU.
Taková zkreslená tvrzení jsou jen odrazem vnitropolitického boje a velkým zjednodušením. Já si navíc myslím, že kritika mé osoby polevuje.
Vidíte a já mám opačný pocit. Že právě nepolevuje.
Řekl bych, že ano. Tato vláda totiž dělá jinou politiku vůči Evropské unii. Ta politika je dobrá a já to poznávám na vlastní kůži.
Co se dá z vaší kůže poznat?
Že například můj soulad s místopředsedou vlády pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou je téměř absolutní. Že koaliční pozice přijatá k euroústavě, tedy těch šest bodů, to je něco, co konvenuje mému postoji. Ostatně já o té ústavě za vládu vedu už týdny jednání. Navíc v politice nemusíte být milován, ale respektován. A to jsem. Stejně jako Česká republika.
Jak se dá vlastně charakterizovat současná česká politika k Unii?
Je konečně realistická, pragmatická, praktická. A je jiná a lepší než politika předchozích vlád. Neopakujeme nějaké teze z Bruselu, ale současně nejsme destruktivní, jak tvrdí například Lubomír Zaorálek z ČSSD.
Když nejsme destruktivní, tak alespoň boucháme do stolu? Malé země nemají moc možností, jak se prosadit.
Občas si do toho stolu bouchneme. Nenecháme po sobě jezdit, ale nerozbíjíme nádobí. Jsme konstruktivní.
Ve vládě Mirka Topolánka však společně sedí vedle sebe Martin Říman, který hlasoval v referendu proti vstupu do EU, a třeba zelení, kteří sami sebe pasovali téměř na eurofily. Nemůže to vyvolat problémy?
Nevím, co se stane v budoucnosti. Pokud jde o evropskou problematiku, tak zatím jsem překvapen spíše příjemně.
Dlouho se, asi to souviselo i s někdejším předsednictvím Václava Klause, hovořilo také o ODS jako o protievropské straně.
Není protievropská! Vždyť se to ukazuje, když vládne. Nálepka antievropanství pro ODS vychází jen z úzkého okruhu lidí.
Kdo jsou ti lidé?
Někteří představitelé sociální demokracie, jako právě pan Zaorálek. ČSSD trpí syndromem nadměrného evropanství. K těm lidem patří i část intelektuálních elit, které jsou spojeny s nevládními organizacemi. Ti si chtěli si zprivatizovat projekt evropské integrace pro sebe, ale to se jim nepodařilo.
Vrátím se k jednání o euroústavě. Kdo je nejblíže našim pozicím?
Sledujeme hlavně pozici britskou, polskou a nizozemskou, ty jsou nám nejblíže. Z taktického hlediska taháme za delší konec provazu. Dnes je naprosto irelevantní, že tu euroústavu schválilo 18 států. Zamítnutím v referendech v Holandsku a Francii se úplně změnil politický kontext, a tím jsem se dostali opět do jakéhosi bodu nula. A bez souhlasu zemí, které to neratifikovaly, nebude žádné řešení. Tím je naše pozice silnější.
Může něco na situaci změnit fakt, že novým francouzským prezidentem se tento týden stal Nicolas Sarkozy, který chce jen jakousi „miniústavu“?
Nebylo by vhodné, abych se pokoušel po svém interpretovat politiku nového francouzského prezidenta. Vycházím však z toho, že nehodlá pořádat další referendum, ale chce předložit případnou novou smlouvu k ratifikaci parlamentem. Z toho plyne, že bude muset přinést Francouzům něco kvalitativně odlišného, než byla euroústava. Nespokojí se jen s kosmetickými úpravami, půjde i do obsahu. I my chceme otevřít některé obsahové pasáže a znovu o nich jednat, takže až potud je náš pohled podobný.
A kdyby se některé země rozhodly protlačit odmítnutou euroústavu takzvaně silou, co by se podle vás stalo?
Narazily by na veto. Třeba české či britské, polské.
Když nebude stará euroústava, potřebujeme vůbec nějakou novou smlouvu?
Osobně si myslím, že bychom mohli žít i bez toho, podle starých smluv. Nicméně některé státy pocítily potřebu přerozdělit mocenské poměry, jako třeba Německo. Můžeme jim nějakým způsobem vyjít vstříc, ale ne za každou cenu a ne tak, aby nás to poškodilo. A protože jsem realista, uvědomuji si, že nová smlouva bude.
Kdy o tom můžeme očekávat dohodu?
Na červnovém summitu EU se podle všeho oddělí to, o čem se už jednat nebude, což je současný smluvní základ, a vydefinují se témata, o nichž se jednat naopak bude. Pak přijde od léta předsednictví Portugalska, které svolá mezivládní konferenci, a na podzim se o těch tématech dospěje k technickému paragrafovanému znění. Příští rok by se to mohlo podepsat a rozběhne se ratifikační proces. Do června 2009, kdy budou další evropské volby, by to mohlo být hotové. Ale to jsou jen předpoklady.
Počkejte, to by mohlo jakoby vyvrcholit za předsednictví České republiky. Nebyl by to paradox, že takzvaný euroskeptik Zahradil přispěl k nové smlouvě?
Já to tak spočítané nemám. Ale Němci ano.
Má být u nás k nové smlouvě referendum?
Pokud to bude pouze technické vylepšení stávajícího stavu, tak by to mohlo jít jen parlamentní cestou. Když to bude něco většího, co zásadně změní poměry v Evropské unii, tak si to těžko lze představit bez referenda.
Pozorujete na Evropě, že by byla v nějaké krizi? Že si neví rady sama se sebou?
Neřekl bych, že je to krize. Problémy jsou ale způsobeny nevůlí k reformám a krátkodobým uvažováním politických elit. Představa, že by se to dalo odstranit novou euroústavou, je absurdní. Kuráž ke změnám musí mít národní politické elity.
A jsou kurážné?
Nejsou! Souvisí to s poválečnou setrvačností a intelektuální vyčerpaností a únavou politiků. Navíc málokdo chce měnit zaběhnuté věci, jako je třeba sociální stát. Přestože mnoho lidí ví, že to je nutné.
Jaký je v tom rozdíl mezi starými a novými členskými státy EU?
Politici nových zemí jsou daleko, daleko odvážnější při zavádění reforem. Naproti tomu mnoho obyvatel Německa či Francie na své politiky volá, ať velké reformy nedělají. Také se ukazuje, že mentálně západní Evropa ještě nestrávila rozšíření Unie. Pořád tam některé lidi děsí, že mají mezi sebou Čechy, Poláky či další národy.
Možná je to tím, že EU je elitní projekt, vše se diktuje seshora a normální člověk se o mnoha změnách dozví, až když ho bezprostředně zasáhnou a on pak proti nim nemůže nic dělat.
Je to tak. Chybí společná evropská identita, ten patos, který je v národech.
Jenže teď jste jako europoslanec i vy součástí elitního projektu. Netrápí vás, že už i vy nám diktujete, co máme dělat?
Přestože Evropský parlament a Evropská komise jsou jistě součástí elitní věrchušky, tak pořád mám pocit, že my poslanci, kteří tam sedíme jen dva a půl roku, jsme ještě neztratili smysl pro realitu. Máme tam ale kolegy, kteří sedí v parlamentu dvacet let a jejich schopnost vnímat realitu je velmi oslabena. Podle reakcí tady doma mám však pocit, že já jsem se až tolik nezměnil.
Jak se díváte na přijetí eura? Ministr financí Miroslav Kalousek navrhl rok 2012.
Nemáme s nikým závodit, kdy ho přijmeme. Máme to udělat, až to bude pro nás prospěšné. A stanovit si vlastní kritéria. Pokud je splníme, tak proč ne. I ten termín 2012 ale pořád zpochybňují někteří ekonomové. Pamatujme také na to, že podle některých průzkumů Češi euro odmítají.
Je jedno, kdyby to bylo například v roce 2014?
Mně je to jedno. Skutečně to máme udělat jenom podle toho, zda už budeme připraveni a zda to bude výhodné.
K přijetí eura jsme se už zavázali v přístupové smlouvě k Unii. Zeptám se jinak: potřebujeme vůbec euro?
V určité fázi euro usnadňuje život v Evropské unii.
Jaký máte osobní vztah k euru, protože část roku trávíte v Bruselu či Štrasburku?
Neutrální. Osobně to vůbec neprožívám. Peníze jsou pouze vyjádřením nějaké ekonomické hodnoty.
Po všech těch zkušenostech s Evropskou unií, hlasoval byste v referendu opět pro náš vstup?
Ano, protože se teď ukazuje, že je možné věci v Evropě ovlivňovat. Mě to těší a baví. Má to smysl a podařilo se nám smýt i nálepku Antievropanů. Ta slova o tom byl jen balast.
