Záhada rozluštěna. Unikátní fotky z války mají autora

Dějiny české fotografie je nutné přepsat. Podařilo se totiž vypátrat dosud neznámého autora unikátního souboru snímků z první světové války, které jsou vystaveny v Tereziánském křídle Pražského hradu. Je jím Jindřich Bišický.

Přesněji – hradní správě se ozval Bišického ohromený vnuk Michal Rybák, že autorem jedné z nejnavštěvovanějších fotografických expozic posledních let je jeho dědeček. Rozluštil tak záhadu, kterou si již několik měsíců kladli historici umění: Máme v rukou skvost, ale nevíme, kdo ho stvořil.

MF DNES o objeveném souboru informovala jako první 8. dubna. List zveřejnil i portrét nadporučíka Bišického s domněnkou, že jde zřejmě o neznámého autora ojedinělých válečných snímků.

"My tu historii kvůli Bišickému bez nadsázky přepisujeme," říká historik fotografie a pedagog Vladimír Birgus. V připravované publikaci Dějiny české fotografie 20. století už válečnému fotografovi bude patřit významné místo.

Italští zajatci, kteří byli předtím odvšiveni, se sprchují pod dohledem rakousko-uherské stráže.

Ještě několik dnů poté, co prezident republiky Václav Klaus výstavu otevřel, se Bišického vnuk Michal Rybák nemohl vzpamatovat: "Vůbec mi nešlo do hlavy, jak se dávno ztracené dědečkovy snímky ocitly najednou přímo na Hradě."

Gymnazista Rybák půjčil kdysi dědečkovy negativy spolužákovi, jehož krátce nato vyloučili ze školy. A nad ním i nad vzácnými skleněnými deskami se slehla zem. "Už dávno jsem je odepsal, to jsem ale ještě netušil, jak moc budou jednou ceněny," dodává Rybák.

Negativy se po letitém putování ocitly přes několik prostředníků u dokumentaristy Jaroslava Kučery. Až on si uvědomil, co vlastně drží v ruce.

Dóm v Gorici, který vybombardovali v listopadu 1917 stejnou měrou rakouští i italští dělostřelci.

Kdo vlastně byl Jindřich Bišický, který teď bude patřit do dějin české fotografie?

Historik tohoto oboru Vladimír Birgus říká, že jde o pohotového fotografa s mimořádným talentem – smyslem pro kompozici, ale i pro reportážní zachycení života lidí.

"Občas se stává, že dlouho po smrti až dosud neznámého člověka najednou objevíme, že šlo o naprosto výjimečnou osobnost. To je i případ Bišického," vysvětluje historik.

Bišického srovnává s fotografickým esem první světové války André Kertészem. V ničem prý také nezaostává za Ladislavem Sitenským, jenž v té druhé mapoval život československých letců, kteří v britském Královském vojenském letectvu bojovali proti hitlerovskému Německu.

Po válce stavěl domy

Cennost Bišického snímků spočívá i v tom, že ho – tak jako mnohé fotografy – nezajímaly propagandistické záběry "chrabrých vojáků", kteří se třesou netrpělivostí, aby mohli zemřít hrdinskou smrtí za císaře pána a jeho rodinu. Zajímal ho naopak jejich každodenní život.

Jindřich Bišický se narodil 11. února 1889, studoval c. k. stavební průmyslovou školu. Na desetiměsíční povinnou vojnu narukoval jako kreslič.

Po vypuknutí války pak šel do Štýrského Hradce k 47. pěšímu regimentu, kde se stal plukovním fotografem. Prošel haličskou frontou, válčil u Dněstru i v italských Alpách. A všude zvěčňoval velkolepé přehlídky, ale i to, co se skrývá za nimi: na smrt vyčerpané vojáky při horských přesunech, ohněm zohavené mrtvoly z ničivých přepadů těžkého dělostřelectva, ale i muže, kteří se nazí koupou v jezeře, hrají karty či píší dopisy.

S plukovním historikem baronem Ludwigem von Vogelsangem se stali nejlepšími přáteli. Baron pak sepsal historii 47. regimentu s mnoha Bišického fotografiemi a akvarely.

Snímek operačního sálu v rakouském týlu.

Nalezení snímků, přesný popis jejich obsahu i nynější objevení autora je podle Václava Beránka ze správy Hradu dobrým důvodem, proč se jedná o tom, aby výstava pokračovala ve Vídni a pak i ve Štýrském Hradci. Expozice v Praze byla pro mimořádný zájem prodloužena až do 30. září.

Když se Bišický vrátil z války, uložil unikátní negativy do krabic a začal se věnovat stavařině, kterou vystudoval. Byl pověstný precizností, takže ve Velvarech na Kladensku je dodnes znám jako stavitel vil či rodinných domů.

Bišický si nikdy neuvědomil, jak cenné a výtvarně hodnotné svědectví o válce ukryl ve své skříni. "Kdyby žil v Praze, jeho talent by určitě nezapadl," domnívá se Vladimír Birgus.

Geniální fotograf zemřel po těžké nemoci 31. 8. 1949. S jeho snímky se mohou lidé seznámit shodou mnoha náhod přesně po šedesáti letech.

Negativy ztratil spolužák

Michal Rybák, vnuk Jindřicha Bišického, je překvapen. Odmala si dědečkových fotografií vážil, ani ve snu by ho však nenapadlo, jaký ohlas vzbudí mezi odborníky i lidmi, kteří navštívili jejich výstavu na Pražském hradě.

"Jestli se na nás dědeček dívá, určitě je překvapen zájmem lidí a má z toho radost," říká etnograf a majitel antikvariátu Michal Rybák.

Jak se mohly negativy tak vzácných snímků na celá desetiletí ztratit?
V té nejlepší víře jsem je půjčil spolužákovi, který sliboval, že zařídí výstavu. Když ho pak z gymnázia vyloučili, zmizel mi i s negativy. Až teď jsem se od dokumentaristy Jaroslava Kučery dozvěděl, že se k němu dostaly přes bůhvíkolik prostředníků. Jsem jemu, ale i Pražskému hradu moc vděčný, že rozpoznali jejich hodnotu a zařídili výstavu.

Narodil jste se až po dědečkově smrti, ale proč podle vás odložil svůj talent "do skříně"?
Těžko říct. Velmi miloval babičku, s níž si psal celou válku. Její rodina byla dost zámožná a dědeček se musel snažit, aby dokázal, že svou vyvolenou dobře zajistí. Asi si řekl, že fotografie by ho neuživily. Navíc měl ambice i jako stavebník. A ve stavebnictví pak také po válce vynikl a prosperoval. Fotografii bral už jen jako koníčka.

Doma ve Velvarech ho tedy znali jako schopného stavebníka?
Stojí tu třeba moc pěkná funkcionalistická vila, kterou stavěl pro pana Černíka a jeho potomek Pavel Černík v ní bydlí dodnes. Postavil i většinu domků ve zdejší čtvrti Spořilov. Nemyslíte, že je úžasné nechat po sobě tak kvalitní domy, v nichž se lidem stále dobře žije? Možná by tedy dědeček i dnes upřednostnil stavařinu před fotografií.

Byl perfekcionista?
Určitě. Babička mi vyprávěla, jak zedníci při dokončování komínu zašpinili střechu maltou. Prý to oprší. "Tak si přijďte pro peníze, až to oprší," řekl jim děda. V tu ránu byli na střeše.