Po tom zase přišla zpráva, že den po vypuštění zaznamenaly radary odlet jakéhosi předmětu od tohoto plavidla. Nejnovější spekulace hovoří o tom, že by to mohl být kus ledu, který se vytvořil na otvoru pro tekutý odpad.
Pro tuto variantu hovoří fakt, že se to už jednou stalo. V roce 1984 se na stejném místě raketoplánu Discovery vytvořil kus ledu velikosti basketbalového míče. Kontrolní středisko tehdy nařídilo kosmonautům, aby led rozbili za pomocí robotické paže.
Krátce poté proto NASA nechala na klapky výpustě instalovat ohřívače. Teoreticky by se stejná situace tedy neměla opakovat.
Pěna to nebyla
Pátrání po příčinách havárie nejstaršího amerického raketoplánu nebude tak jednoduché, jak se na počátku zdálo. V každém případě se potvrzuje, že závada vznikla na levém křídle, kde podle telemetrických údajů stoupala teplota a zřejmě se loupala žáruvzdorná ochrana složená z křemíkových destiček.
Nejdřív bylo podezření, že prapříčinou zkázy byl náhodný pád půlmetrového kusu pěnové izolace nádrže na náběžnou hranu křídla v průběhu startu. Upozornil na to televizní záběr, který zkoumali specialisté už v průběhu letu.
Modelováním situace potvrdili předchozí zjištění – zmíněný kus umělé hmoty nemohl ani vysoce citlivé keramické destičky poškodit. Tato pěna má totiž takové vlastnosti, že nemůže nasáknout vodou a zmrznout, jak se původně myslelo.
Zubatice na levém křídle
Přibližně minutu před tím, než řídící středisko ztratilo s posádkou raketoplánu spojení, vyfotografovala optická sledovací stanice vojenského letectva na základně Kirkland poblíž Albuquerque v Novém Mexiku raketoplán ve výšce asi 100 kilometrů. Snímky ukazovaly, že náběžná hrana levého křídla poblíž trupu není hladká, ale rozeklaná, má tvar zubatice.
Podle názoru kosmonautického experta Antonína Vítka byl zřejmě poškozen nejméně jeden prefabrikovaný díl tepelné ochrany. Tyto díly s průřezem tvaru U se vyrábějí z uhlík-uhlíkového laminátu a měly by vydržet teplotu do 1760 stupňů. "Pokud tedy byla porušena celistvost tohoto panelu do té míry, že zde vznikl otvor, mohla tudy vniknout dovnitř křídla horká plazma a začít ho ničit zevnitř," říká Vítek. "Je však málo pravděpodobné, že by na mechanické poškození tohoto podstatně odolnějšího materiálu mohla stačit pěnová izolace. Prvotní příčinu bude nutno hledat jinde."
Sledovací stanice v Kirklandu má dalekohled o průměru 3,5 metru vybaveného optikou odstraňující chvění atmosféry. Původně vznikla kvůli zkouškám laserových zbraní. Předpokládá se, že ve výškách okolo 100 kilometrů nad Zemí dokáže identifikovat podrobnosti o velikosti pouhých pěti centimetrů. Takto podrobné záběry však NASA novinářům nepředvedla, pouze snímek ukazující siluetu raketoplánu.
Podivné malé tělísko od raketoplánu
Radary ministerstva obrany zaznamenaly 16. ledna, tedy den po startu, že se od Columbie oddělilo jakési malé tělísko letící rychlostí 5 metrů za sekundu. Podle včerejší zprávy NASA vůbec není jasné, co by to mohlo být. Běžně astronauti vypouštějí do prostoru odpadovou vodu, především moč, která se okamžitě mění v krystalky ledu. Odborníci se dohadují, jestli zmíněný kousek mohl být rovněž tímto odpadem anebo se jednalo o nějakou část kosmického stroje či něco jiného. Jisté je, že tento předmět posádka raketoplánu nezaregistrovala.
V amerických sdělovacích prostředcích se stále více přetřásá otázka, jestli nebyla Columbia zasažena úlomkem nějaké vyhořelé rakety či družice. Už dřív totiž technici po návratu raketoplánů zjišťovali například rýhy na jejich oknech, které nepochybně pocházely od střetnutí s takovými mikroskopickými částicemi. Úlomek poněkud rozměrnější mohl levé křídlo vážně poškodit.
Na oběžné dráze létá takových kousků na 50 tisíc. Nicméně velitelství protivzdušné obrany severoamerického kontinentu NORAD sleduje na 9 tisíc úlomků větších právě proto, aby před nimi varovalo posádky kosmických plavidel.
Vyšetřování zkázy Columbie je tedy stále ještě ve stádiu prvotního hledání stop.
 Sledovací stanice na jihozápadě USA vyfotografovala Columbii asi minutu před ztrátou spojení. Na levém křídle je i na takto nekvalitní reprodukci patrná nerovnost, 10. února 2003. |
