Svůj dvouměsíční pobyt v subsaharské Africe si politolog nedobrovolně prodloužil v tožské vazbě. "Na světě jsou horší věci než být zavřený v Togu," říká Tobolka, který se o víkendu vrátil zpět do vlasti.
Co se stalo 10. listopadu, kdy jste byl zatčen tožskou policií?
Bydlel jsem v malém hotelu v hlavním městě Lomé a zrovna jsem dosnídal, když ke mně přišli tři pánové v civilu a řekli, že mám jet s nimi, protože si potřebují něco ověřit. Na mou žádost mi nejstarší z nich ukázal průkazku tajné služby. Další mě doprovodil do pokoje, kde jsem se převlékl a vzal si tašku. Pak mě odvezli do neoznačené budovy tajné služby.
A co se tam dělo?
Řekli, že mě podezřívají ze špionáže, a začali mě vyslýchat, první den asi dvě hodiny. Čtvrtý a pátý den jsem byl ještě zhruba dvě hodiny vyslýchán policisty.
Zadržovali vás v tamním vězení, nebo jste byl podobně jako před rokem trojice Čechů držen v samostatné budově?
Oni pro takové případy vůbec nemají prostory. Aby mě nemuseli dávat do podmínek, v nichž jsou zadrženi místní lidé, a aby se mi nic nestalo, ubytovali mě ve své budově, protože to pro ně bylo nejjednodušší. Drželi mě v klimatizované zasedací místnosti, kde byly stoly, židle a televize. Na patře byla i koupelna evropského stylu. V místnosti se mnou čtyřiadvacet hodin denně někdo byl. Jeden z hlídačů mi řekl, že běžná vazba vypadá tak, že se v jedné místnosti tísní dvacet až třicet lidí v nejnutnějším oblečení, tělesné potřeby člověk vykonává před zraky ostatních, samozřejmě je vedro a vlhko.
A jak jste to měl se stravováním? Afričtí vězni prý nemívají zrovna plnou penzi jako ti evropští.
To je pravda, bývá to i tak, že jste o hladu, pokud vám nepřinesou jídlo příbuzní. Mně jídlo příslušníci tajné služby nosili z bister, která byla poblíž na ulici. Co jsem si přál, to jsem dostal. A nic jsem neplatil. Není vyloučeno, že se na mě skládali ze svého.
Jak se vám v den zadržení podařilo kontaktovat příbuzné?
Ještě v autě, když mě odváželi, jsem poslal SMS místnímu kontaktu s informacemi, kdy a kde mě zadrželi. Bylo to spíš pro jistotu, protože jsem ještě nevěděl, že jsem zadržený. Do Čech se z tožské SIM karty posílat esemesky nedají a ženě jsem radši nevolal, protože kdybych před nimi začal do telefonu mluvit česky, mohlo by jim to připadat podezřelé a francouzsky se to nehodilo. Telefon mi po výslechu zabavili, ale nechali mi počítač s internetovým modemem. Dokud se nevybila baterie, tak jsem se ženou až do pozdního odpoledne komunikoval po e-mailu. Den potom mi ho ale taky vzali.
Přišel jste o nějaké soubory, které jste v něm měl?
Počítač mi ještě nevrátili, tožské úřady také zabavily mé ručně psané poznámky a několik dalších osobních věcí, které podle jejich názoru mohly souviset s výzkumem. Doufám ale, že mi to přes českého honorárního konzula pošlou zpátky.
Údajným důvodem vašeho zadržení prý byla vaše setkání s tamní opozicí. Je to tak?
To je nepřesné, možná i mylné. Existuje řada důvodů, proč mě mohli zadržet, bylo by to na dlouhé vysvětlování. Součástí mé práce o vnitřním fungování politických stran ve třech státech subsaharské Afriky jsou rozhovory s představiteli či aktivními členy všech významných stran, ale hlavně na okresní a místní úrovni. S celostátními představiteli se setkávám spíše výjimečně. Navíc většinou mě hodně zajímá právě vládní strana, protože je největší a nejsložitější. Teoreticky mě mohli zadržet právě proto, že jsem se moc zajímal o ni. Samozřejmě jsem ale mluvil s lidmi ze všech důležitých stran, tedy i z opozice.
Tušil jste, že by se vám někdy něco podobného mohlo stát, a byl jste na takovou situaci připravený?
Samozřejmě jsem s tím počítal. Pravidelně jsem se hlásil rodině a v Burundi jsem dvakrát denně posílal esemesky tamnímu českému kontaktu. Na ochranu mých informátorů jsem měl různá opatření, třeba zašifrované poznámky v počítači, které jsem si e-mailem průběžně posílal ven. V Togu mě mí informátoři dvakrát upozornili, že se o mě zajímají bezpečnostní složky a sledují mě.
Takže to v té oblasti bývá běžné?
Subsaharská Afrika se nedá takhle generalizovat. V Togu to ale rozhodně nic překvapivého není. Ani jsem se nedivil, že mě zadrželi. Trochu překvapivé ale bylo to, že trvalo dvacet dní, než jsem mohl odjet.
Měl jste obavy, že to s vámi může dopadnout hůř a budete muset třeba uprchnout ze země, jako tomu bylo u Čechů zadržovaných v Zambii?
Ani ne, počítal jsem s tím, že by se to mohlo protáhnout v nejhorším na dva až tři měsíce. Doufal jsem ale, že se to vyřeší v řádu dnů, maximálně týdnů. Teoreticky jsem ale uvažoval o tom, že to může trvat i rok.
Byl jste vůbec z něčeho obviněn?
Nikdy mě nikdo z ničeho neobvinil. Nic jsem ani nepodepisoval a ani mi nedali žádný papír. Minulý čtvrtek, kdy mi vrátili pas, nechal jsem si jen žalobcem písemně potvrdit informace, že jsem volný, že jsem byl předmětem nespecifikovaného vyšetřování a že mohu kdykoliv opustit území Toga. Ten papír jsem potřeboval především kvůli vízu, které mezitím propadlo.
Ovlivnilo zadržení nějak vaše výzkumy, nebo jste všechny potřebné informace už nasbíral?
Kauza se netýkala politických stran, pouze naznačila, jak fungují tamní státní instituce, navíc jde o jednotlivý případ, který není možné zevšeobecnit.
Co bylo první věcí, kterou jste po návratu do Čech udělal?
Jako první jsem objal děti, které na mě úzkostlivě čekaly na letišti v Ruzyni. Byly z toho vyplašené, protože tomu ještě příliš nerozumí. Jsou ale mnohem horší věci než být zavřený v Togu. Nic mi prakticky nehrozilo, bylo to pro mě i rodinu náročné spíš psychicky.
Byl jste s nimi v kontaktu i později než jen v den vašeho zadržení?
Po třinácti dnech vazby mě propustili a bydlel jsem u honorárního konzula pana Milana Horáčka. Odtamtud jsem s rodinou komunikoval přes e-mail a skype. S mým propuštěním pomáhal i český velvyslanec z Ghany, pan Miloslav Machálek. Oba podali excelentní výkon a jsem jim za to velmi vděčný.
Budete se do Toga ještě někdy chtít a hlavně moci vrátit?
Rád bych tam jel znovu, ať už jako volební pozorovatel, nebo na další výzkum. Na turistiku je subsaharská Afrika příliš drahá. Jestli mě tam pustí, to se uvidí, až někdy požádám o vízum.
