Stalo se to, že poprvé v moderních arabských dějinách byli autoritářští vládci a jejich režimy svrženi nebo vážně ohroženi nikoliv vojenskými převraty jako v minulosti, nýbrž lidovými demonstracemi.
To, co se nestalo, je však možná stejně důležité jako to, co se stalo. Zatímco diktátorům spojeným s vojenskými juntami se masy postavily přes noc, do konzervativních monarchií v regionu arabské jaro nikdy nedorazilo. Dynastičtí vládci v Maroku, Jordánsku, Saúdské Arábii a státech Perského zálivu (s výjimkou Bahrajnu) zůstávají více či méně pevně v sedle, třebaže přinejmenším saúdskoarabský režim je v mnoha ohledech mnohem tyranštější, než byly bývalé režimy v Egyptě a Tunisku.
Demonstrace většinových šiítů v Manámě proti menšinové vládě sunnitů (20. dubna 2012)
Není to jen v ropě
K udržení autokracie samozřejmě napomáhá ropa, avšak v Maroku a Jordánsku tento faktor nehraje roli. Zdá se, že tyto monarchie se těší jisté formě tradiční autority, jakou sekulární nacionalističtí vládci v regionu nikdy neměli. Být potomkem proroka Mohameda jako v Maroku a Jordánsku nebo působit jako opatrovník svatých míst Mekka a Medina jako v Saúdské Arábii propůjčuje vládcům těchto zemí legitimitu, která je přímo spojená s islámem.
Jediným monarchistickým režimem, který během arabského jara čelil vážné hrozbě, byl sunnitský vládnoucí rod v převážně šíitském Bahrajnu, kde tento sektářský rozkol zřejmě představoval klíčovou ingredienci povstání – které bylo později i díky saúdské vojenské pomoci brutálně potlačeno.
Navzdory veškerému úspěchu, jehož ztělesněním se staly protesty na náměstí Tahrír v Káhiře, je sesazení diktatury – drama trvající několik málo týdnů – jedna věc, zatímco přechod na fungující a konsolidovanou demokracii je něco úplně jiného. Jedná se o zdlouhavý proces a jeho úspěch – příkladem budiž demokratický přechod postkomunistických zemí ve východní Evropě – závisí na klíčových předpokladech.
Arabští ministři zahraničí na summitu v Bagdádu (28. března 2012)
Na náměstí nebyla většina
Tam kde potřebné podmínky existují – například živá a autonomní občanská společnost jako v Polsku nebo silná předautoritářská tradice pluralismu, zastupitelského principu a tolerance jako v České republice –, tam přechod probíhá relativně hladce. V zemích, které tyto podmínky nemají nebo jsou slabé, jako například Rusko nebo Ukrajina, je výsledek mnohem problematičtější.
Jednoduše řečeno nelze zemím, jako je Egypt, připisovat růžové vyhlídky ani na základě rozjařených záběrů na CNN nebo al-Džazíře, ani na základě faktu, že masy mladých, vzdělaných a anglicky mluvících mužů a žen jsou dnes vzájemně propojené přes Facebook a Twitter. Velká většina Egypťanů na náměstí Tahrír nebyla a mnozí z nich postrádají nejen přístup k internetovým sociálním sítím, ale i k elektřině a k bezpečné pitné vodě. Demokracie a svoboda projevu nefigurují na čelním místě jejich priorit.
Demonstranti na náměstí Tahrír v Káhiře požadují po egyptské armádě, aby předala moc zvolené civilní vládě (10. února 2012)
Egyptská mlčící většina se rovněž identifikuje s autenticitou reprezentovanou různými islámskými skupinami, zatímco principy demokracie a občanských práv jí připadají jako importované západní abstrakce. Ohromující vítězství Muslimského bratrstva a strany al-Núr v Egyptě – a také strany Ennahda v Tunisku – by proto nemělo nikoho překvapovat. Podobný scénář by mohl nastat v Sýrii, pokud a až padne tamní prezident Bašár Asad, zatímco postkaddáfíovská Libye a postsálihovský Jemen ukazují, jak obtížné je pro tyto země vybudovat soudržný demokratický režim.
Podíváme-li se realisticky na vyhlídky Egypta, neměli bychom vylučovat možnost, že dvě nejmocnější síly v zemi – armáda a Muslimské bratrstvo – nakonec najdou způsob, jak se rozdělit o moc. Bratrstvo pohlíží na demokracii ryze majoritářským, nikoliv liberálním způsobem: podle jeho mluvčích umožňuje vítězství ve volbách vítězi vládnout podle jeho názorů. Práva menšin, institucionální pojistky vládní moci, lidská práva – tedy liberální aspekty demokracie – v tomto pojetí zcela chybějí.
Na stole leží Pandořina skříňka
Do popředí se může dostat také další, ještě zásadnější dimenze současných a budoucích změn v regionu. Většinu mezinárodních hranic na Blízkém východě a v severní Africe zakreslily imperiální mocnosti – Velká Británie, Francie a Itálie – buďto po první světové válce a rozpadu Osmanské říše (Sykesova-Picotova dohoda), nebo jako v případě Libye a Súdánu ještě dříve. V žádném případě však tyto hranice neodpovídají vůli místního lidu ani etnickým či historickým hranicím.
Jihosúdánští vojáci během cvičení ve městě Bentiu (22. dubna 2012).
Hořící ropný vrt nedaleko súdánského města Heglig (23. dubna 2012).
Nevybuchlá munice v súdánském městě Heglig (23. dubna 2012).
Jinými slovy nebyla žádná z těchto zemí s výjimkou Egypta nikdy v minulosti ohraničenou politickou entitou. A jejich vládci měli až donedávna společný zájem udržet Pandořinu skříňku hranic neprodyšně uzavřenou.
To se změnilo a my jsme dnes svědky, jak jsou hranice stanovené velkými impérii zpochybňovány. Vznik de facto autonomního kurdského regionu na severu Iráku znamenal konec centralizovaného, Araby ovládaného státu Saddáma Husajna. A po získání nezávislosti Jižního Súdánu může v Araby ovládaném Súdánu nastat nové štěpení, přičemž jako další by se mohl odtrhnout Dárfúr.
Přechodné autority v Libyi zase zjišťují, že je extrémně obtížné vytvořit soudržnou politickou strukturu, jež dokáže sjednotit dvě velmi odlišné provincie Kyrenaika a Tripolitania, které držela pohromadě jen brutalita Kaddáfího režimu. Z Benghází se už ozývá volání po autonomii, ne-li po úplné nezávislosti.
Libyjští plukovníci Abduláh al-Salhín (uprostřed) a jeho kolega plukovník Alí al-Rabtí (hned vedle něj) naslouchají projevu maltského premiéra Lawrence Gonziho při slavnostním ceremoniálu, po kterém měli piloti odvézt zpět do Libye stíhačky, s nimiž před rokem dezertovali, aby nemuseli zabíjet civilisty (21. února 2012)
Ani jednota Jemenu zdaleka není jistá. Rozkoly mezi jihem a severem země, které až do nástupu Sálihovy diktatury bývaly dvěma různými státy – s naprosto odlišnými dějinami –, znovu vyplouvají na povrch.
Také v postasadovské Sýrii by etnická a náboženská štěpení mezi sunnity, alavity, drúzy, křesťany a Kurdy mohla ohrozit jednotu země. Asad může mít svým brutálním způsobem pravdu v názoru, že zemi drží pohromadě pouze jeho železná pěst. A vývoj v Sýrii bude mít bezpochyby dopad i na sousední Libanon.
Konec komunistických autokracií v Sovětském svazu, Jugoslávii, ba i v Československu přinesl dramatickou vlnu vyhlašování nových států. Stejně tak by nikoho nemělo překvapit, pokud demokratizace v arabském světě, jakkoliv může být obtížná, přinese vlnu překreslování hranic. Jak násilné či pokojné toto překreslování bude, to teprve uvidíme.
Šlomo Avineri je profesorem politologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Ve vládě premiéra Jicchaka Rabina působil jako generální ředitel izraelského ministerstva zahraničí.
Z angličiny přeložil Jiří Kobělka. Copyright: Project Syndicate, 2012. Titulek a mezititulky jsou redakční.
