"Od neštovic a lásky zůstane uchráněn jen málokdo," praví staré italské přísloví. Zatímco však láska plodí život, neštovice naopak zabíjejí - ještě koncem 18. století na ně v Evropě umíraly statisíce lidí ročně. A těm šťastným, kteří přežili, hrozila vinou poďobané tváře zhusta jen láska nešťastná. Pak se najednou situace změnila. Zasloužil se o to britský lékař Edward Jenner, když proti nim roku 1796 objevil očkování. Londýnská akademie však, místo aby zajásala, vrací mu zprávu o tom se starostlivou poznámkou, "aby lehkomyslně nevydával všanc svou proslulost". Tři roky poté jeho metodu uznávají a ještě téhož roku se o ni v Praze pokouší jistý doktor Karel Bauer. Lymfatickou tekutinou nemocného přivezenou z Dublinu vsáknutou do lněného hadříku naočkoval děti pokrokového podskalského mýtného Hládka. Jenže očkování se neujalo. Zato v říjnu 1800 praktický lékař Jan Mayer úspěšně očkuje tříletého syna měšťana Duchardyna z Kampy látkou dopravenou z Brém na bavlněných vláknech. Vzápětí se očkování proti pravým neštovicím stává jednou z náplní pražské všeobecné nemocnice. Roku 1801 je tu očkováno 451 dětí, napřesrok víc než dvojnásobek. V druhém roce existence Československa je uzákoněno povinné očkování dětí. Výsledek se dostaví brzy - poslední pravé neštovice se u nás objeví roku 1925, ve světě pak v roce 1977 v Etiopii. Od roku 1980 se proti nim nikde očkovat nemusí.
Vsedě na Lomnický štít
21. října 1940 probíhá schvalovací jízda vrcholového úseku lanovky z Tatranské Lomnice na druhou nejvyšší horu Vysokých Tater Lomnický štít (2632 m). Lanovka překonává výškový rozdíl 1711 m a je dlouhá okolo 6 km. Její stavba trvala čtyři roky a pro svoji technickou obtížnost neměla v tehdejším světě obdoby.
Zrodila se (neutronová) hvězda
Existenci malých, zato nesmírně těžkých neutronových hvězd coby zbytků po supernovách předpověděli hvězdářští teoretici už před válkou. Důkaz však nevidět... Až 22. října 1960 se americkému astronomovi Allanu Sandageovi z Pasadeny podařilo získat spektrum jedné radiohvězdy v souhvězdí Trojúhelníku. Nedaří se mu však přiřadit čáry prvkům. Po dalších třech letech vědci usoudí, že by mohlo jít o spektrum právě neutronové hvězdy za předpokladu, že se od nás vzdaluje obrovskou rychlostí 110 000 km/s. Z toho plyne, že musí být vzdálená asi 4 miliardy světelných roků. A pokud takový zdroj i na tu dálku registrujeme jako hvězdu, musí zářit mnohonásobně silněji než obří galaxie s biliony hvězd! Tyto zajímavé vesmírné objekty dostaly jméno kvazary.
Obrázky z Venuše
Po třiapůlměsíčním letu dostihuje 22. října 1975 sovětská kosmická sonda Veněra 9 svůj cíl - planetu Venuši. Sonda se stává první umělou družicí Venuše a vypouští k povrchu pouzdro, které pořídí mimo jiné vůbec první snímky z povrchu Venuše. Ty ukážou překvapivě ostré kameny, navzdory ďábelským povětrnostním poměrům.
Za magickou hranici
Každé léto vyschne dno solného jezera v utažském Bonneville natolik, že vytvoří pevnou, pětadvacet kilometrů dlouhou rovinu, ideální pro velmi rychlou jízdu. Proto už od roku 1935 hostí lamače automobilových rekordů. V listopadu 1965 se tu sešli hned tři. Nejrychlejší z nich, Američan Craig Breedlove, však zůstal třiatřicet kilometrů pod magickou hranici 1000 km/h. Zato 23. října 1973 pak třicetiletý závodník Gary Gabelich v raketovém autě Modrý plamen konečně překonává hranici snů - v povinných dvou jízdách dosahuje průměrné rychlosti 1001,667 km/h, v jednom okamžiku dokonce 1050! Příroda však vyznává jiné meze, v tomto případě rychlost zvuku. Ale o tom jindy.
- pátek 20. října 2000
