Pozor, to jsou podstatné, i když možná pro někoho příliš nechutné detaily. Pirátství je pradávná zlodějská profese. První zmínky o námořních raubířích se datují zhruba z doby před třemi tisíci lety.
Vždy platila jedna rovnice. Pirátů bylo o to méně, o kolik více jich viselo na stěžních nebo bylo postříleno a naházeno do vln pro potravu žralokům. A na tom se do dnešního dne nic nezměnilo.
Změnila se však doba. Volat po něčím zabití se už nenosí. A když už, tak je jenom zraňme. Jsou to přece taky jenom lidi, říkáme si. A navíc, copak to nejsou chudáci z rozvráceného Somálska, kde nic nefunguje, a tak místním chlapům nezbývá než vyrazit s flintami a brát bohatým?
Sice nevypadají tak romanticky jako Vousatí filmoví hrdinové v typických trojhranných kloboucích, opásaní bambitkami a šavlemi, ale jsou to hubení Somálci, černoši, vlastně oběti zoufalé situace, do níž se narodily.
Přece bychom pro ten jejich svérázný byznys, zvlášť když nemívají ve zvyku unesené námořníky vraždit – dokonce jim dávají i docela slušné jídlo, měli mít trochu pochopení. Nebo snad ne? Jen jim to výkupné zkrátka vyplaťme, jsou nespravedlivější věci na tomto světě.
Tady máte zkrátka vodítko, pokud budete pátrat po příčinách nynější mezinárodní bezzubosti. Je to tento v zásadě soucitný pohled, který brání mezinárodnímu společenství vidět v somálských pirátech lotry podobného ražení, jako jsou teroristé.
Adenským zálivem a vodami kolem Somálska vede jedna z nejdůležitějších námořních tras vůbec. Tudy jezdí všechny lodě z Blízkého východu, Asie nebo východní Afriky, které míří Suezským průplavem západním směrem.
Tuto tepnu ochromit by se rovnalo zhruba témuž, oč se snažili teroristé před pár lety, když chtěli zaútočit naráz na deset cestovních letadel letících přes Atlantik. Svět by se bez přílišné nadsázky zastavil. Somálští piráti přitom letos útočí jak diví, pomalu těch ataků už bude ke stovce.
Nabízí se samozřejmě otázka, proč nemůžou vše zabezpečit západní vojenské flotily, které v těch končinách beztak operují. Protože ten prostor je příliš velký. Piráti ohrožují oblast rozlehlou zhruba jako celý Balkán.
Jedou na rybářské bárce, jakých tam jsou tisíce, a když si vyhlédnou cíl, spustí do vody rychlé čluny, během pár minut připlují, kotvou se zachytí o zábradlí, vyšplhají a naženou posádce strach střelbou do vzduchu. Radar na vojenském torpédoborci přitom vidí lodě vzdálené tak maximálně 40 km. Tudy zkrátka cesta nevede, zabezpečit tak velkou oblast prostě nelze.
Možné jsou dvě jiné věci. Když nacistické ponorky číhaly za druhé světové války se svými torpédy na spojenecké lodě, našlo se řešení v konvojích. Dopravní lodě se seskupily a pluly pod ochranou amerických a britských fregat.
Jenže i to je nepraktické, protože vodami kolem Somálska denně propluje zhruba sto velkých dopravních lodí. Zorganizovat tak velké konvoje denně se jen tak rychle nepodaří.
A pak zbývá poslední možnost. Vyzbrojit posádky a umožnit jim, aby mohly piráty střílet ve chvíli, kdy se šplhají na palubu. Nebo na všechny lodě umístit dva tři ozbrojené profesionály, kteří by si dokázali s piráty bez řečí poradit.
Museli by ale mít jistotu, že je nikdo pak nebude tahat po soudech nebo jim otloukat o hlavu, že se chovají nelidsky. Museli bychom prostě hodit přes palubu romantické, soucitné představy.
