Detence je nejtvrdším typem ochranného opatření. V systému trestů představuje krajní řešení – soud ji nařizuje až ve chvíli, kdy jiná opatření, například ochranné léčení v psychiatrické léčebně, nepřicházejí v úvahu. Jedním z jejích úkolů je totiž chránit společnost před lidmi, kteří by při pobytu na svobodě byli nebezpeční, ale kteří kvůli nepříčetnosti nejsou trestně odpovědní.
Ústavy pro výkon zabezpečovací detence se proto víc než zdravotnickým zařízením podobají věznicím. „Nejčastěji se jedná o násilné trestné činy, jako znásilnění, vraždy, porušování nařízené ochranné léčby a zneužívání psychotropních látek,“ popsala mluvčí Vězeňské služby Petra Kučerová, jakých trestných činů se chovanci v detenčních zařízeních dopustili nejčastěji.
Kvůli jejich duševní poruše by však umístění do léčebny k ochraně společnosti nestačilo. „Detenční zařízení pochopitelně účinně zamezí útěku dotyčného pacienta. Hlavní náplní psychiatrické nemocnice nemůže být strážení pacientů, ale jejich léčba,“ komentoval psychiatr Pavel Konečný. Výhodou detence je oproti psychiatrickým nemocnicím podle Konečného i vyšší ochrana zdravotníků a spolupacientů.
Detence? Léčebna ani vězení, říká šéf ústavu |
Oproti standardní věznici je pak v detenčních zařízeních více terapeutických a pedagogických programů, jako komunity, semináře a vzdělávací programy. Součástí týmu jsou pak i psychologové a psychoterapeuti.
„Pobyt tedy vedle, v danou chvíli z hlediska zájmů veřejnosti, nezbytné izolace dává prostor i pro resocializaci,“ doplnil Konečný.
Pachatelé nevědí, na jak dlouho „budou zavření“
Pobyt v detenčním zařízení není oproti věznicím časově omezený. „Zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti,“ uvádí zákon. „U některých chovanců je vzhledem k jejich duševnímu stavu pravděpodobný dlouholetý, možná celoživotní pobyt v detenčním ústavu,“ uvedl vedoucí výzkumné skupiny na Institutu pro kriminologii a sociální prevenci Petr Zeman.
Podle něj tak chovanci můžou pobyt v detenci vnímat dokonce jako přísnější opatření, než „obvyklé vězení“. „Jsou zbaveni osobní svobody, nacházejí se v zařízení s vězeňským režimem a na rozdíl od výkonu trestu odnětí svobody dopředu nevědí, jak dlouho ve výkonu zabezpečovací detence budou,“ vysvětlil.
Soud musí alespoň jednou ročně přezkoumat, zda by měl chovanec v detenci zůstat i nadále.„Zákon to sice nevylučuje, ale je obtížné si představit, že by se stav některého chovance změnil najednou natolik, že by bylo možné ho z Ústavu pro výkon zabezpečovací detence propustit rovnou na svobodu,“ uvedl Zeman.
„V případě pozitivních změn lze reálně uvažovat o změně ve smyslu rozhodnutí o ústavní léčbě jako mezistupni před ochrannou léčbu ambulantní,“ doplnil Konečný.
Pro navrácení chovanců do běžného života je zásadní právě léčba. „Pokud léčbu odmítají – nespolupracují, sabotují, utíkají – nebo jí prostě v důsledku svého duševního stavu nejsou schopni, nelze resocializaci očekávat,“ komentoval Zeman.
Tisíc korun na den
Zabezpečovací detenci vykonávají ústavy v Brně a Opavě, spravuje je Vězeňská služba. Obě zařízení mají zvýšenou ostrahu. „Zejména se jedná o větší počet příslušníku Vězeňské služby. Všichni absolvovali týdenní kurz v Psychiatrické léčebně Bohnice,“ popsala Kučerová. Ti jsou kromě standardního vybavení opatřeni také přenosnými tísňovými hlásiči a ochrannými vestami proti vpichu.
Celková kapacita obou zařízení je dohromady necelých dvě stě míst. V současnosti mají 88 chovanců, z toho 8 žen. Devětačtyřicet chovanců je v Opavě, devětatřicet v Brně. Jeden den v detenčním zařízení stojí přibližně 1 100 korun na chovance.
České soudy mohou detenci ukládat od ledna 2009. „Do roku 2009 tito pachatelé museli zůstávat ve zdravotnických zařízeních ve výkonu ochranného léčení, které ovšem u nich nemohlo fungovat a navíc svým chováním mařili léčbu ostatních pacientů – kromě toho, že představovali nebezpečí pro život a zdraví ostatních pacientů i personálu,“ nastínil Zeman.
