Václav Klaus se stal po odchodu jiného Václava dominantní postavou tuzemské politiky. Spolu se svou ODS je přímo symbolem dosud vítězícího pojetí české transformace, symbolem éry postkomunismu.
Tuhle epochu, z níž jsme zatím docela nevyrostli, trefně vystihují následující metafory: doba kožená a železná, útěk ekonomů před právníky, bankovní socialismus, tunelování, marxismus naruby, trh bez přívlastků, opojení konzumem, obrozenecký komplex, čecháčkovství.
Společenskému klimatu v naší zemi Klaus škodí znevažováním role "zprostředkujících struktur" (občanská sdružení, církve, rodiny), které vytváří nezbytné podhoubí demokracie. Bagatelizuje statečnost disidentů a obhajuje ty, kdo jako on sám v době normalizace selhali – třeba tím, že nenašli sílu říci kolaborantskému režimu jasné ne se všemi důsledky.
Prezident nás vrací zpět rovněž svými výpady proti těm, které Grebeníček před poslední volbou hlavy státu označil za úhlavní národní nepřátele: "vysoký klérus, cizácká šlechta a sudetští Němci". Klausovy antipatie vycházejí z podobných kořenů.
Za své "očarování Klausem" všichni platíme, někdy doslova (znáte rodinu, která nepřišla o peníze v "čistě tržních" fondech, bankách či kampeličkách?), jindy přeneseně (máme prezidenta, jehož extremistické názory berou v Evropě vážně snad už jen Zahradil a varšavská dvojčata).
Mezi našimi aktivními politiky má Klaus slabé odpůrce a spoustu uctivých obdivovatelů. Klaus je opravdu naším prezidentem. Reprezentuje majoritní proud české společnosti posledních osmnácti let.
Budeme po uplynutí 20 let od roku 1989 zralí ke kritickému zhodnocení období postkomunismu a jeho symbolů? A další otázka: Kdo by mohl vést náš národ v příštích letech?
Odpověď hledejte pod vánočním stromečkem. No ne, vážně. Člověk, na něhož myslím, zpříjemnil v posledních pěti letech svými knížkami adventní čas desetitisícům českých rodin. Jeho život je plný paradoxů a zdánlivých protikladů, dotýká se snad všech hlavních českých tradic.
Jenom namátkou: narodil se v "revolučním" roce 1948. Rodiče ho vychovali v masarykovsko-čapkovském duchu. Jako kluk psal romány o Husovi a v dospívání se zamiloval do katolické církve. V srpnu 1968 byl "za vodou" na studiích – a v lednu 1969 se vrátil, aby schraňoval v rukách posmrtnou masku a v srdci odkaz Jana Palacha.
Ženy na něho jen letěly (a letí:-) – a on si uprostřed normalizace tajně zvolil celibát. Radil zároveň v Praze Václavu Havlovi a ve Vatikánu Janu Pavlovi II. Působí tam co jezovita Koniáš. Hlásá smíření mezi církvemi nebo medituje s dalajlamou.
Ze sta a jednoho důvodu "prostě nemůže" být prezidentem – a přece: nikdy si nezadal s minulým režimem. Je neformální autoritou s přirozeným diplomatickým talentem, má uznání napříč společností, zná i třináctou komnatu české duše a dokáže citlivě oslovit to nejlepší v nás, pro spoustu přemýšlejících mladých lidí je vzorem svou ušlechtilostí a vzdělaností, celým svým životem usiluje o "terapii předsudků" a duchovní obnovu národa, má rád Evropu a cítí za její osud odpovědnost, je doma na světových fórech se svou vizí pro epochu "prolínání světů", a navíc, cum grano salis, stejně jako Masaryk s Benešem je profesorem sociologie na Univerzitě Karlově.
Když jednou komunisté v televizi házeli špínu na disidenty, začali si mí kamarádi nadávat do Havlů a spol. Vedoucí našeho nelegálního chlapeckého oddílu je tehdy uzemnil slovy: "Buďte zticha a pamatujte si, že Havel bude náš příští prezident!" Psal se rok 1987...
V roce 2007 nám přeji, abychom si zvolili za nového prezidenta osobnost formátu Tomáše Halíka.
