Skončit na záchytce není pro řadu Pražanů nic neobvyklého. Většina se sem však nepodívá za celý život a ani o takový zážitek nestojí. Zpít se do němoty, aby se tu člověk ráno probudil s pořádnou kocovinou a možná velkou porcí studu...
"Zrovna nám vezou našeho štamgasta z nemocnice Na Františku. To něco uvidíte," pokyvuje hlavou tmavovlasá sestra. Dozvídám se, že - říkejme mu Filip - tu za poslední dva měsíce přenocuje již posedmé. Je bezdomovec a někdy prý zlobí.
Čas od času tu jde o zdraví. S dvěma sanitáři, sestrami a lékařem někteří opilci odmítají spolupracovat, všelijak se vzpouzí a jsou agresivní. Nějaký ten kopanec tu utržil každý.
Včera tu měli napilno. Za noc sem přivezli deset opilců. "Je tady!" prořízne ticho čekání sanitář Eda a cestou ke dveřím nasazuje gumové rukavice.
V doprovodu policie vrávorá ani ne třicetiletý mladík s opuchlým obličejem rovnou do sprchy. "Foukáme, ještě, ještě... 2,76 promile," hlásí sanitář Mirek a pomáhá opilci svléknout se z oblečení nasáklého močí. Strašně páchne.
Primář Jan Podlaha po chvíli zjišťuje, že Filip už má svou míru. Posledně mu naměřili jen o dvě setinky míň - 2,74 promile.
"To jsem neviděl," hlásí užasle Mirek, "to není možné, kolik toho má po kapsách..." "Minule přišel s 8 zapalovači," směje se sestra z vedlejší místnosti. "No tak teď jich má 12," konstatuje sanitář.
Za sprchy do postele
Sbírka všelijakého smetí, které měl Filip po kapsách, putuje pomocí smetáčku na lopatku a mizí v pytli na odpad. Osprchovaný Filip zase v posteli ve druhém patře.
Každou půlhodinu mu teď budou kontrolovat hladinu alkoholu.
Pokaždé, když ho vzbudí, s ním i promluví, aby věděli, jak na tom je. Pokud by měl třeba potíže s dýcháním, uloží ho na oddělení intenzivní péče, kde takové pacienty hlídají nepřetržitě. Pokud by byl naopak agresivní, přikurtovali by ho sanitáři k posteli na samotce, než se zklidní.
"Měli jsme tu nedávno dvacetiletého kluka, kterého sem přivezli se 4,7 promile. A jediné, co ho pak ráno zajímalo, bylo, jestli mu na to dáme nějaké potvrzení, aby se mohl pochlubit kamarádům," říká primář protialkoholní záchytky Jan Podlaha s tím, že sem vozí opilce i s více než pěti promile. "Ročně nám tu zemře tak jeden člověk."
Rovnou do nonstopu
Je dvacet minut po desáté hodině a Boženka, která už celkem vystřízlivěla, se obléká a zdravotníci ji propouštějí. Je zmatená, myslí si, že je Na Míčánkách, odkud záchytka zhruba před dvěma měsíci přesídlila. Jí podobní většinou utíkají do nebližšího nonstopu opět se napít.
Primář se rozvzpomíná i na některé staré známé tváře. Třeba Zdenička, recepční z Intercontinentalu, která uměla pět jazyků. Během čtyř let se z ní podle doktora stala troska.
"Měla fintu. Ohákla se, zašla do drahé restaurace, kde si objednala jídlo, víno a pak řekla, že nemá na zaplacení," vypráví o ženě, která pravidelně střídala kriminál se svobodou. Dlouho ji už však neviděl.
"Nebo paní magistra, mladá učitelka snad z jižních Čech. Ta když nastoupila do nějaké školy, tak se tam opila, a oni ji vyhodili," pokračuje s tím, že si ji na záchytce vyzvedával otec.
Agresivně se hájí prášky
V půl dvanácté se ve dveřích objevují policisté, přivezli dva muže - jeden je agresivní. Boural, a jelikož "nadýchal" 0,40 promile, stal z poškozeného rázem viníkem. "To je z těch prášků, co jím," křičí a odmítá dýchnout, přestože ho policistka varuje před pokutou až 50 tisíc korun. Záchytku opouští s tím, že nejspíš přijde na půl roku i o řidičák.
"Sem vozí řidiče, kteří třeba se dvěma promile alkoholu někoho přizabili. Stává se, že reagují: To nevadí, já mu to zaplatím. Docela drsné, že?" rozčiluje se Podlaha a vzpomíná na slečnu alkoholičku z Počernic, které otec kupoval nové auto vždy, když starým někoho smetla. "Dokud někoho nezabije a nezavřou ji, tak nepřestane," podotýká.
Než hodiny odbijí druhou ranní, objevují se ještě další dva muži. Ti však vypadají zkroušeně. Vždy se opakuje stejný postup. Nadýchat, dát krev nebo moč na rozbor, sáhnout si prstem na nos a "slepičím" krokem se projít po lajně uprostřed místnosti. Poté se v strohém interiéru nové budovy opět rozhostí ticho.
Opravdových štamgastů na záchytku vozí asi deset. Polovina z nich jsou bezdomovci. "Chodívá sem i těžký alkoholik, kterého matka kvůli pití vyhnala. A ten sem chodí jako domů a dvě naše sestřičky oslovuje maminko," líčí lékař.
Na záchytce však končí lidi ze všech možných sociálních vrstev. Objevují se zde i vysoce postavení lidé, politici, herci, právníci, lékaři... Všichni tu mají zaručenou diskrétnost.
"Ti lidé se sem dostávají v takovém stavu, že se o tom ani nechce mluvit," míní sestra. Když však na záchytku přivezli nejstarší klientku, jedenadevadesátiletou babičku odněkud z Prahy 5, vypadala i s dvěma promile vždy spokojeně.
"Ptával jsem se jí: Co jste pila? Panáčku, všechno, co teklo," směje se Podlaha. "To byla dobrá babča."
 Primář Jan Podlaha sleduje na monitoru klienty záchytky. (9. dubna 2004) |
 Jednotka intenzivní péče záchytky musí být neustále v pohotovosti. (9. dubna 2004) |
