Stačí jen přejít na druhou stranu náměstí a u vchodu do zdejšího obecního úřadu, připomínajícího betonovou krabici s okny, vítá příchozí vitrína KSČM. Nálepka s obrázkem tradičních červených třešní na dveřích do místní hospody pak nenechá nikoho na pochybách, kdo tady vládne.
„No přece komunisty, za nich jsme se měli o sto procent lépe,“ křičí ze svého kola jeden z místních obyvatel odpověď na otázku, které straně dá v červnu svůj hlas. A není to hlas menšiny. Při posledních volbách před čtyřmi lety volilo komunisty z osmi set hostěradických obyvatel, kteří se vydali k volbám, více než tři sta lidí, tedy sedmatřicet procent.
Žádná jiná strana neměla takový úspěch. Nevypadá to, že by to letos v červnu mělo být jinak. Není to ani tak bezhlavá víra v komunistické ideály, zpátky do minulosti vede místní lidi spíše nostalgie. Rádi vzpomínají na doby, kdy komunistický režim zaručoval právo na práci, a tím je zbavil starostí o existenci.
A nyní jim tahle komunistická „péče“ chybí, především pak v době, kdy mizí jeden podnik za druhým a platy v zemědělství jsou bídné. „Život byl za komunistů veselejší a klidnější,“ potvrzuje žena na zápraží svého domu na prostorném náměstí Hostěradic.
Ostatní politické strany Hostěradické nepřesvědčily, že otřesy v životních jistotách mají smysl. Jak máme být vděčni za šest tisíc měsíčně, když vidíme, že ostatní ve velkém beztrestně kradou? ptají se mnozí. A že se naše děti budou mít v budoucnu lépe? Vždyť o pořádnou práci nezavadí! argumentují.
Postkomunistický režim přinesl lidem možnost volby, ale v tradičně zemědělském Znojemsku poněkud zúžené. Bývalé družstvo v Hostěradicích dříve zaměstnávalo na šest set lidí, dnes zhruba stovku. I v nedaleké Miroslavi skončili s výrobou skla, zanikl i ovocnářský podnik.
Lidé začali jezdit za prací do Brna nebo až do Temelína. A úřad práce dnes registruje sto nezaměstnaných obyvatel Hostěradic, především žen. „Klausovi ani Zemanovi nevěřím. Nerozumím jim, co říkají, jsou nadutí a jen z nás dělají blbce,“ glosuje u odpoledního piva předčasně penzionovaný Oldřich Brzobohatý.
On však neutíká ke komunistům, jeho favoritem je druhý extrém: Sládkovi republikáni. „Ten to umí všem nandat,“ pochechtává se penzista. „Co to povídáš, jak můžeš volit Sládka, vždyť je to jen takový štváč,“ nesouhlasí jeho spolustolovník, ale přitakává, že politici jsou banda loupežníků, kterým není radno věřit. „My chceme někoho, kdo bude vládnout tak, aby lidé byli spokojeni,“ dodává.
Sám ještě neví, komu dá hlas, v minulých volbách volil Českou stranu sociálně demokratickou. „Starostu máme dobrého. Je to komanč, a tak lidi budou volit zase komunisty, tak jako posledně,“ přizvukuje třetí pivař.
V Hostěradicích skutečně nenarazíte na nikoho, kdo by si na zdejšího starostu otevřeně stěžoval. Zároveň kandidát na 43. místě jihomoravské kandidátky Komunistické strany Čech a Moravy do Poslanecké sněmovny, František Schneider, je typ populárního garanta fungování obce, kterou ke spokojenosti místních vede už od poloviny osmdesátých let.
„Na starostu nám nesahejte, díky němu máme plyn, kanalizaci, vodovod, novou školu,“ vypočítávají starostovy úspěchy chlapi v hospodě. Možná netuší, že daní za tuto líbivou politiku je značný obecní dluh: zhruba tři miliony korun. To je třetina ročního rozpočtu obce.
„Tak to jsem zvědavý, co napíšete, když jsou lidé se mnou spokojeni,“ popichuje sebevědomě Schneider, zatímco na břehu potoka hrabe suchou trávu. Musí si pospíšit, aby mu pod zataženou odpolední oblohou seno nezmoklo. Komunistou byl a bude jím dál. Za svoji minulost se nestydí, naopak považuje za čestné, že v komunistické straně zůstal a neutekl jako mnoho jiných. „Asi se lidi neměli dřív tak špatně, proto jsou komunisti úspěšní,“ medituje poslanecký kandidát Schneider.
Do určité míry má pravdu. Stačí se projít jednou z hlavních ulic v Hostěradicích, a máte pod drobnohledem dokonalou exhibici „hojných“ let sedmdesátých. Ulici lemují honosné, většinou betonové vily se zahrádkami se sestříhanou trávou a jarními kvetoucími záhony. Dříve si takové domy mohli lidé postavit poměrně snadno, podle starosty v podstatě za pár korun. Ale dnes, jak poznamenává jeden z místních, kdyby si chtěl pořídit nové okno, tak to aby měsíc nejedl.
Ale při zběžné procházce obcí nic nenasvědčuje tomu, že by lidé na první pohled strádali. Hostěradice rozhodně působí blahobytněji než zdevastované vísky na severní Moravě. Domy jsou opečovávané, chodníky čisté, obchod dobře zásobovaný, všude kolem vývěsní štíty malých firem, tu kameník, jinde truhlářství či výrobna podlahových roštů.
Ovšem při pohledu do historie Hostěradic získá mozaika tradiční podpory komunistů další důležitý kamínek. Tato z drtivé většiny německá obec přišla po válce o většinu svých obyvatel. A s novými obyvateli přišli i jugoslávští partyzáni. I díky nim získala obec nezvyklou vnitřní tvář. Partyzány byli i rodiče Květy Kalinové.
„Ve straně jsem od osmnácti, rodiče mě k tomu vedli,“ prohlašuje Kalinová. Patří k téměř čtyřem desítkám místních straníků. Dnes je to hrstka, ale před rokem 1990 žilo v Hostěradicích s patnácti sty občany na dvě stovky členů Komunistické strany Československa.
„Hostěradice získaly nové obyvatele hlavně během druhé osídlovací vlny, kdy šlo o důležité politické kádry. A to bude asi jeden z důvodů, proč tady mají komunisté tak silnou podporu, je to mentalita zdejších lidí,“ zamýšlí se mladý farář Josef Dvořák. Místní ho tady oslovují domácky Pepa, ale většina ho zná spíš z hospody než z pravidelné mše.
Mnohde jinde se v posledních letech rozmohlo sváteční chození do kostela alespoň na půlnoční mši o vánočních svátcích. „Tady pár lidí chodí pravidelně a ostatní nikdy,“ dodává.
Večerní mše v Hostěradicích se chýlí ke konci. Ještě je čas na zpověď, na pár písniček při kytaře a kostel se rychle vyprazdňuje. Ač je teprve sedm večer, náměstí je už liduprázdné, hospoda za kostelem zavřená. Jako za komunismu.
