Odmítání cizinců, které ve větší či menší míře existuje ve všech společnostech, se v poslední době v západní Evropě zaměřuje jak proti imigrantům, tak proti návštěvníkům z některých nových členských zemí Evropské unie, především z bývalého území Sovětského svazu, tedy z oblasti východní Evropy.
Bandy a mafie, nic víc
Znám několik španělských domácností, které zaměstnávají pomocnici z Rumunska nebo z Ruska. Tyto pomocnice jsou ženy s vysokoškolským vzděláním, které ve své zemi přežívají s velkými existenčními obtížemi. Ve všech případech jsem spolu s pochvalnými komentáři zaslechla zároveň obavy z těchto hospodyň: "Naše pomocnice je úžasná, ale když je to Ruska, nepracuje pro nějakou zločineckou bandu z Východu?"
Je pravda, že velký počet zločineckých skupin organizujících ozbrojené krádeže a prostituci přichází z různých částí Balkánu a z východní Evropy – převážně z Rumunska, Moldavska nebo Ruska. Obrazu, který si Evropané vytvářejí o lidech pocházejících z postkomunistických států, však nepřispívá fakt, že západoevropský tisk ocejchoval všechny bez rozdílů atributem "z bývalého východního bloku" a zločince, kteří často pocházejí z Balkánu, začal označovat jako "bandy z Východu" nebo "východní mafie" – místo aby rozlišoval dějiny a kulturní tradice jednotlivých zemí, jež se téměř před dvaceti roky zbavily totalitních režimů.
Západní Evropané potom ze strachu i z nechuti ani netouží poznat tyto státy, které po desetiletí ignorovali.
Ve většině případů zmíněné skupiny organizovaného zločinu vytvářejí bývalí policisté z komunistických režimů. Dokud v těchto zemích pod vedením Sovětského svazu vládly totalitní režimy, tito lidé sloužili tajným službám: KGB, rumunské Securitate a podobně. Jde o jedince, kteří byli vycvičeni k tomu, aby dovedli bít a mučit, aby se uměli dostat do cizích domácností, když majitel nebyl doma, prohledat byty a zabavit ukryté věci, hlavně rukopisy, tajné knihy a kompromitující dokumenty.
Avšak s pádem komunismu a nástupem demokracie přišli o svou práci na ministerstvech vnitra, a přestože mnozí našli jiné uplatnění nebo se přidali k obnoveným pořádkovým silám, někteří z nich se začali organizovat do mocných mafií a ty v současné době, v úplně odlišných podmínkách, pokračují v práci, která po desítky let představovala jejich denní chléb.
Je tedy paradoxní, že občané ze zemí bývalého východního bloku se v západní Evropě cítí stigmatizováni vinou těch, kteří jim v době totality naháněli strach, týrali je, ponižovali a omezovali jejich svobodu.
Balkánci krutí, Slované rafinovaní
Před několika měsíci jsem doprovázela dvojici polských spisovatelů, kteří přijeli do Španělska autem na přednáškové turné. Když si policisté všimli polské poznávací značky, zastavili nás a nechali nás vystoupit, aby ve voze prohledali každou igelitovou tašku; po celou dobu před námi předváděli své samopaly. Po důkladném výslechu na kraji dálnice nás s omluvami pustili; jeden z nich utrousil jako ospravedlnění, že hledají bandy z Východu, hlavně ty z Balkánu, "ty nejhrubší“. Řekla jsem mu, že Polsko je od Balkánu daleko, a zeptala jsem se, proč tvrdí, že ti z Balkánu jsou nejhrubší. Policista odpověděl, že to potvrdili v nedávných válkách v bývalé Jugoslávii.
V tu chvíli jsem si uvědomila rozšířenost tohoto mínění: zločinci z Balkánu se uchylují k násilí nejvíc, zatímco krutost Slovanů je rafinovaná a ďábelská, stejně jako metody dřívější KGB a dnešní FSB. A tak znovu jeden stereotyp střídá další.
S polskými kolegy jsme se shodli, že nejobávanější zločinci jsou bývalí příslušníci tajné policie a represivního totalitního aparátu, z jejichž rukou si obyvatelé bývalých komunistických zemích v dobách ne příliš dávných vytrpěli svoje, a že ti, kteří zasvětili svůj život násilí, jsou v podstatě příčinou toho, že v současné době občané z jejich zemí jsou - jsme - pomlouváni kvůli původu z bývalého východního bloku. Nyní je jasné, že „být z východního bloku“ je výraz, který nabyl hanlivého přídechu.
A odkud jste?
Sama jsem okusila tuto nevraživost, když jsem na kulturní akci v Madridu doprovázela podnikatelku a diplomatku, obě byly z Prahy jako původně já. Cestou jsme si v autobuse živě povídaly česky. Postřehla jsem, že nás ostatní cestující zvědavě poslouchají a pozorují. Když jsme vystupovaly, jeden muž nám adresoval drzou poznámku o "ženách z Východu“ a svá slova doprovodil vulgárním gestem. Zpátky jsme jely taxíkem. Když jsme promluvily, taxikář se nás zeptal, odkud jsme. Z obav, aby nezanechaly špatný dojem, moje společnice odpověděly vyhýbavě, ale pak jedna měla svého strachu dost a řekla pravdu. Řidič zvolal: "Z východní Evropy, já to věděl!“ Obě ženy se okamžitě předháněly v tvrzeních, že pocházíme z civilizovaného, kulturního města, vezměte si třeba, že tam žil Franz Kafka...
Ale proč moje krajanky cítily potřebu bránit se, jako by šlo o vážné obvinění? Protože tito muži se k nim - k nám - chovali tak, jako bychom patřily ke zmíněným zločineckým skupinám nebo pracovaly jako prostitutky "z východního bloku“.
Druhý den jsem částečně pochopila důvod smíšených pocitů Španělů vůči lidem z bývalého socialistického bloku. Už brzy ráno jsem viděla desítky prostitutek hemžících se v samém centru Madridu. Domyslela jsem si, že většina z nich zřejmě byla unesena z Ruska, Ukrajiny a Rumunska proti své vůli, aby pak ve Španělsku byly nechány napospas každodennímu násilí. Ty ženy se staly současnými otrokyněmi. Podobná scéna nutně musí v každém vyvolat nejen lítost, ale i silné námitky a nechuť.
Částečně i vinou tohoto fenoménu se v posledních letech zhoršil obraz slovanské ženy: je spojována s někým, kdo využívá svého vzhledu. Existují televizní seriály i celovečerní filmy z nejrůznějších evropských zemí, v nichž se atraktivní Ruska nebo Polka prodá tomu, kdo nejvíc nabízí. A znám více než jeden případ, kdy západoevropští rodiče zásadně nesouhlasí s tím, aby se jejich syn oženil se slovanskou ženou. Co tohle všechno představuje, když ne nový rasismus?
Neuplatňujme kolektivní vinu
V nedávné anketě francouzského televizního kanálu France 24 španělští občané prokázali nejméně rasistické chování ze všech Evropanů. Avšak poté, co jsem ve Španělsku prožila dvacet let bez sebemenších problémů tohoto druhu, pozoruji nyní rostoucí počet reakcí podobných těm, které jsem se tu snažila popsat.
V západní Evropě by neměli zapomínat, že cizinec, který nikdy úplně nepochopí jazyk a kulturu nové země, ať už pochází z východního bloku nebo ne, je zranitelnější než ostatní. Takový člověk se snadno cítí ponížený. Když někdo ocejchuje někoho stigmatem slabého, dopouští se nespravedlnosti. Snažme se - i my Češi vůči imigrantům u nás - neočerňovat skupinu spoluobčanů kvůli kriminálnímu chování nějaké menšiny.
Monika Zgustová (1956)
V 70. letech uprchla s rodiči z ČSSR do USA. Za oceánem studovala srovnávací literaturu. Žije ve Španělsku. Překládá do španělštiny a katalánštiny českou literaturu. Napsala biografii Bohumila Hrabala V rajské zahradě trpkých plodů (1997), vydala prozaické knihy Grave cantabile (2000), Peppermint frappé (2002) a Tichá žena (2005).
