Stalo se to ještě před revolucí. Žena jednoho pingla zívla a do pusy jí vletěla kukačka. Byla to tatáž kukačka, která už před bolševickou revolucí v Rusku vlétla do úst na tržišti v Borisoglebsku jisté kupcově ženě. Teď tedy volá o pomoc pinglova žena. Pingl přiběhnul, okamžitě si uvědomil, o co tu jde, a udělal to nejchytřejší, co mohl. A od té doby se stal známým mezi všemi obyvateli města. Jenže jednoho večera vám ten nešťastný pingl zívl a do pusy mu vletěla kukačka. Na manželovo volání o pomoc přiběhla pinglova žena a udělala to nejchytřejší, co mohla. Sláva o jejím důvtipu se roznesla po celé gubernii a pinglovu ženu dovezli do hlavního města ukázat ji generálnímu řediteli Národního podniku Restaurace a jídelny. Generální ředitel poslouchal dlouhé vyprávění pinglovy ženy, zívl a do pusy mu vletěla kukačka. Na hlasité volání generálního ředitele o pomoc přiběhl ing. Jiří Paroubek a udělal to nejchytřejší, co mohl. Za to ing. Jiřího Paroubka přejmenovali na Jindřicha IV. a představili na Hradě soudruhu prezidentovi. "Nenarodili jsme se sami pro sebe, ale proto, abychom sloužili své vlasti," pravil inženýr Jindřich IV. skromně. Tak to vidíte, a teď už je jasné, jak Jiří Paroubek udělal kariéru v Národním podniku Restaurace a jídelny.
Febiofest 2010 - Jiří Paroubek s manželkou Petrou na zahájení Febiofestu
Jiří Paroubek, jak známo, byl inženýr, otec, manžel, milenec, pejskař, rekreant, sociální demokrat, poslanec sněmu, stratég, vůdce, filozof, bloger a chatař. Jednu věc však miloval nade vše. Prosté rozdávání volebních letáčků v ulicích. Jako bych rozdával sebe sama, tvrdíval večer v hotelu Kempinski, než zabořil stříbrnou vidličku do čerstvého mozečku z živé pandy.
Inženýr Paroubek, jda jednou do práce v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, potkal na rohu Újezdu a Malostranského náměstí skupinku bezdomovců. Zoufale, z posledních sil natahovali hubené ruce ke kolejdoucím: "Nebyl by drobas?" Inženýr Paroubek rázným krokem rozrazil hlouček občanů a mocným hlasem zvolal: "Tak, pánové a dámy, slyšeli jste, nemá tady někdo drobas?" Jistý emeritní profesor latiny a estetické výchovy z Litoměřic vytáhl třesoucí se rukou peněženku a vysypal všechny drobné do Paroubkovy dlaně. Několik stařenek z brněnského spolku Vesna, tou dobou na vlasteneckém výletě v Praze, se přidalo. Hned byla Paroubkova ruka plná. Levou rukou si ucpal štítivě nos, pravou vrhnul hrst drobných mezi bezdomovce. Pak vykročil ke svému poslání. Náhle se zarazil a pomyslel si: "Nejsem vlastně já něco, jako mecenáš Hlávka?" Inu, jak bychom řekli my, křesťané: bohužel, ne!
Jiří Paroubek v tramvaji - za doprovodu novinářů...
Jednoho sychravého podzimu rozdával Jiří Paroubek s manželkou volební letáky na Kladně. Proč zrovna na Kladně, když bydlí v Teplicích? Inu proto, neboť jsme se nenarodili sami pro sebe, ale proto, abychom sloužili své vlasti.
Jiného sychravého podzimu měl Jiří Paroubek, kráčeje alejí dozrávajích švestek, neodbytný filozofický dojem, že i on již dozrál ke svému úkolu. Byl to však jen dojem. Kde by se v Teplicích vzaly švestky.
První fotografie Margarity Paroubkové.
Inženýr Paroubek měl rád pejsky. Měl také rád svoji ženu a dítě. Miloval Remarqua. Četl Tři kamarády a plakal. Nade vše však miloval Mozarta. Poslouchá, poslouchá a už pláče. Popláče si a potom tasí šavli. Ovšem, nesekal do polštářů, jako Lermontov, který klidně po četbě Puškina rozsekal i čtyřicet kousků. Inženýr Paroubek sekal trávu i křoviska, sobě, sousedům, přátelům ze sociální demokracie i pánům z opozičních stran, novinářům z nepřátelských médií. Seká, pot z něho stříká, od šavle létají jiskry, tráva i haluze vzplanou a už hoří celé záhony, zahrady, sady. Všude je cítit zápach spálené země. Později si inženýr Paroubek skromně poznamenal na Facebook v kapitolce nazvané o mně: Rád bych dosáhl toho, aby lidé cítili, že jsem tu pro ně…
Jindy si zase poznamenal vynikající strategickou vizi: Je potřeba něco dělat pro vlast, pro lidi! Třeba jít mezi lidi, jako jsme to udělali před dvěma lety já a moje žena Petra, abychom na ulicích Kladna před senátními volbami rozdávali letáky. Když po ulicích s materiály běhala Petra, bylo hodně sychravo. Ale ničeho nelitujeme.
Jiří Paroubek
Jednou šel takhle kníže Schwarzenberg po Malostranském náměstí a uviděl inženýra Paroubka. Přikradl se k němu nenápadně zezadu a stoupl si za něj. Politici, kteří šli kolem, uctivě zdravili knížepána a inženýr Paroubek si myslel, že zdraví jeho. Měl z toho velikou radost. Třeba takový Bárta… šel okolo, usmál se a pokynul knížepánovi rukou: "Velice mne těší." Paroubek se uklonil: "Mě také." Jenomže potom odešel knížepán na čaj k Pithartovi. To už jde kolem John. Ani se na Paroubka nepodíval. Paroubek si později zapsal do svého deníčku: "Všichni politici jsou velice sympatičtí, jenom Radek John je hulvát – asi proto, že je bývalý novinář!"
"Ty, Jirko," naklonil se jednou důvěrně k inženýru Paroubkovi Mgr. Jandák, "neměli bychom si zase pořádně zafilozofovat, jak za starých, dobrých časů? Trochu mne v tomto ohledu zanedbáváš, přímo si na mne zanevřel, neboli na mne sereš." "Slávku," opáčil inženýr Paroubek, aniž na Mgr. Jandáka pohlédl, "tvá logika je fragment predikátové logiky 1. řádu, který je omezen pouze na jednomístné predikáty. Tato logika umožňuje kontrolovat správnost zvláštního typu jednoduchého úsudku, který se nazývá kategorický sylogismus. Jak vidíš, filozofuju s Tebou a zároveň na Tebe seru, jakožto seru i na celou stranu."
O autoroviBŘETISLAV RYCHLÍK Narodil se 23. července 1958 v Uherském Hradišti. Herec, scenárista a režisér. Po anabázi v oblastních divadlech (Zlín, Uherské Hradiště, Most) se od roku 1982 stal hercem HaDivadla v Brně. V angažmá do roku 1996. Hrál ve většině inscenací Arnošta Goldflama, podílel se na projektech studiových divadel (Cesty, Sabina, Rozrazil). Spolupráce s Divadlem Husa na Provázku, s Divadlem Archa v Praze. Koncem osmdesátých let začal režírovat. V letech 1990 až 1994, 2005 – dosud pedagog JAMU. V roce 1993 získal novinářskou Cenu křepelek. Jeden z vítězů Evropského fejetonu (1994). Od devadesátých let postupně odstoupil od herectví. V roce 1994 získal společně s Přemyslem Rutem Cenu českého literárního fondu za TV cyklus Kulturní magacín pánů Ruta, Rychlíka a Daňka a Čestné uznání FITES. V roce 1995 vítěz české části scénáristické soutěže Hartley Merill Price pro mladé scénáristy ze střední Evropy za celovečerní film Obyčeje ( společně s Miroslavem Balajkou ). Za film o romském holocaustu Ó, ty černý ptáčku (1997) získal řadu mezinárodních i domácích ocenění (Moskva - Zlatý vítěz 1997, Academia film Olomouc 1997, Hlavní cena Pierot - 1997, čestné uznání FITES - 1997). Dokumentární hodinový snímek o životě sedmi starých lidí v Bílých Karpatech Jeden rok obdržel jednu z hlavních cen "Kořeny" na festivalů dokumentu v Krakově a cenu Vox Humana v roce 1999. Koprodukční dokumentární film o řádu Malých sester Ježíšových - Na tržišti světa obdržel v květnu 2 000 třetí cenu v kategorii dokumentů na festivalu " Niepokalanow" ve Varšavě. Celovečerní dokumentární film Kamenolom boží získal Visegrádskou cenu na festivalu Jeden svět 2005 a Zlatého ledňáčka na Finále Plzeň (dokumenty nad 30 minut) 2005 a Čestné uznání Českého filmového a televizního svazu FITES 2005 (za "nepřikrášlený obraz lidí poznamenaných zdevastovanou krajinou, která vstává i nevstává z mrtvých"). Film Salve Moravia získal cenu Zlatý buben na festivalu v Chanty-Mansijsku (2008). Od roku 2005 režisérem a průvodcem televizního cyklu pro lidi v tísni Případ pro ombudsmana. V roce 2001 mu vyšla v nakladatelství Petrov kniha fejetonů a esejů "Konec žebřiňáků". Hrál například v těchto snímcích: Z režií dokumentárních filmů: |
