Začněme hned konkrétním příkladem. Třetí cenu v kategorii Portrét-série letos získal Číňan Li Jiejun za soubor Ikony válečné fotografie. Autor pomocí - pro tu příležitost speciálně vyhotovených - figurek naaranžoval a nasnímal jakési rekonstrukce proslulých válečných snímků.
Kupříkladu střelou zasaženého, k zemi se kácejícího republikánského vojáka z občanské války ve Španělsku (což je parafráze legendárního snímku Roberta Capy z 5. září 1936) nebo vztyčování americké vlajky na ostrově Ivodžima (kde na hoře Suribači exponoval 23. února 1945 Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií druhé světové války).
Tento druh fotografické tvorby si v současné České republice dokážeme daleko pravděpodobněji představit v nějaké sofistikované galerii současného umění, do níž zavítá několik málo diváků denně, než v populární přehlídce žurnalistické fotografie. Ovšem prohlédneme-li si galerii letošních vítězů WPP (viz http://www.worldpressphoto.org), rychle zjistíme, že konceptuální přístup se nevyskytuje zdaleka jen u Číňana Lia Jiejuna, nýbrž i u řady dalších tvůrců, kteří přitom nearanžovali figurky, nýbrž snímali, často bez aranžmá, konkrétní lidi nebo prostředí.
Tímto se vizuální jazyk World Press Phota zásadně liší od Czech Press Phota (http://czechpressphoto.cz), přehlídky české a slovenské novinářské fotografie. I na ní se v posledních ročnících objevilo několik příspěvků, u nichž lze pozorovat autorskou ambici nebýt "pouhým", tradičně reportérským otiskem viděného, nýbrž interpretovat a ukazovat realitu skrze promyšlený přístup. Konkrétněji řečeno: skrze přístup, jenž neodvisí výhradně od žurnalistické pohotovosti nebo od odvahy fotoreportéra, nýbrž je utvářen na základě určitého myšlenkového a obrazového konceptu. Jenže tyto práce v Czech Press Photu stojí na okraji zájmu jak porot, tak publika, což je dáno vyřčeným i nevyřčeným diktátem doslovnosti a lidovosti Czech Press Phota.
Názorně je to vidět na takzvaných Fotografiích roku, tedy na snímcích, které jsou v obou soutěžích vyhlašovány coby absolutní vítězové. Nůžky mezi vizuální a významovou popisností laureátských děl tuzemské soutěže a vizualitou světové přehlídky se rozevírají.
Vzpomínka na loňského vítěze
Už vloni jsem od jednoho kolegy dostal "zkušební“ otázku, co říkám na fotografii roku 2008, na níž Tim Hetherington zachytil vysíleného, za hlavu se držícího vojáka v bunkru v afghánském údolí Korengal, kde americká armáda krvavě bojovala proti militantním islámským jednotkám. Ten snímek je z hlediska "tradičních“ pravidel a kritérií nedokonale ostrý a exponovaný, příliš se toho na něm neděje, při reprodukci v tisku vychází dost rozpačitě.
Ano, fotografie roku 2008 se jeví být poněkud "nejasná“, tedy pokud je naším nárokem přehlednost, okamžitá čitelnost a bombastičnost (čeština teď pro to má jeden módní výraz: musí to být "pecka“). Ale jakmile těmto "našim“ nárokům odepřeme primát, uzříme vynikající emotivní záběr, vystihující zjitřenost vojákova rozpoložení, jeho emoční šok z prožívaného; a uzříme také fotografii upomínající na klasickou malbu.
Ostatně ozvuk malířského klasicismu nevykazoval jen loňský vítěz, nýbrž i třeba vítězka pro rok 2000, Američanka Lara Jo Regan, či laureát fotografie roku 1997, Alžířan Hocine. Právě druhé a další obrazové a významové plány postrádají téměř všechny snímky na přehlídkách Czech Press Phota. Paradoxně má tak svým způsobem k World Press Photu blíž jiné tuzemské klání, soutěž pro profesionální umělecké fotografy Frame (www.fotoframe.net), kde samozřejmě nenarazíme na žurnalistické aktuality, ale nejeden soubor usiluje o podobný kreativní přístup jako třeba autoři, kteří byli letos ve WPP oceněni v kategorii Umění a zábava.
Hledání nového jazyka
I letošní snímek roku, jehož autorem je Američan Anthony Suau, jenž pro týdeník Time fotografoval následky ekonomické krize, pro leckoho pravděpodobně vyznívá jako nenápadný až nenápaditý. Ozbrojený detektiv Robert Kole "úřaduje“ v opuštěné nemovitosti v Clevelandu, v americkém státě Ohio; majitelé domu nebyli schopni splácet hypotéku, příbytek opustili a policista musí zjistit, zda v objektu někdo přece jen nepřebývá a není ozbrojen.
"Máme před sebou něco, co je vizuálně názorné a zároveň komplexní. Nezobrazuje to přímo problémy. Rok 2008 byl rokem konce dominantního ekonomického systému, tudíž potřebujeme nový jazyk, abychom se naučili zobrazovat naše životy,“ uvažovala nad vítěznou fotografií Ayperi Ecerová, členka poroty WPP 2009, jinak viceprezidentka agentury Reuters. Jiný člen jury, fotograf Akinbode Akinbiyi, argumentoval: "Je to velice dvojznačná fotografie. Musíte se do ní ponořit. Teprve pak si lidé na celém světě uvědomí: Tohle se přece děje nám všem.“ Jsou to slova poněkud nadnesená, jak už to u porotců bývává, více jejich formulace vypovídají o tom, co posuzovatelé (a možná obecněji lidé, kteří profesionálně a odpovědně pracují s obrazem) v těchto nejen ekonomicky pohnutých týdnech cítí, o čem přemýšlejí. Nicméně lze jejich volbě porozumět.
Skutečnost, že Anthony Suan se s cyklem Americká ekonomika v krizi umístil v kategorii Každodenní život-série až na druhém místě, nic neznamená; v minulosti WPP se již nejednou stalo, že Fotografie roku byla vyňata z cyklu. Rovněž tak nelze nic dalekosáhlého usuzovat z faktu, že Suanův záběr je černobílý. V letošní plejádě vítězů převažují barevné práce, ale černobílý jazyk není ani passé, ani ovšem není něčím víc, "umělečtější“. Už naštěstí běží pouze a jen o to, zda si barevná skladba snímku rozumí s námětem a tématem fotografie.
V tomhle může za příklad posloužit citlivá volba černobílé škály Kanaďanem Julianem Abramem Wainwrightem, jenž na olympiádě v Pekingu nasnímal skokany do vody z desetimetrové věže (3. cena v kategorii Sport-série) a neméně vhodná volba Američana Vincenta Laforeta, který na témže sportovním podniku barevně fotografoval rovněž skokany do vody (1. cena v kategorii Sport-série).
Češi v útlumu
Soutěž World Press Photo se postupně a vědomě vyvinula coby platforma pro uplatnění a šíření těch prací, které zdaleka ne vždy mají v novinách a časopisech zelenou, ačkoliv jejich autory jsou členové nebo spolupracovníci těchto redakcí. To je důležitá strategie, která má svůj význam jak žurnalistický, tak humanistický, protože poskytuje prostor námětům a tématům, která média jinak prezentují velmi selektivně a redukovaně. Neméně důležité ovšem je, že poroty WPP reflektují na proměny vizuality a že autoři, kteří posunují představy o tom, co také může být žurnalistickou fotografií, World Press Photo obesílají.
Ve světle tohoto vývoje je momentální pozice české žurnalistické fotografie, nebo lépe řekněme fotografie, která je schopná a ochotná reagovat na World Press Photo, silně utlumená. Pokud jsem dobře počítal, bodovali letos ve WPP hned čtyři Poláci, v několika minulých ročnících zaujali svou tvorbou Dánové. O nástupu čínských autorů, kteří vizuálně patří na WPP k těm nejprogresivnějším, ani nemluvě - to je téma samo o sobě…
