„K výrazným osobnostem české fotografie 60. let 20. století patřil ing. arch. Adolf Vrhel,“ začíná svůj text v galerii a v tiskové zprávě kurátor galerie Jan Mlčoch. Když si ovšem otevřete Encyklopedii českých a slovenských fotografů, která vyšla roku 1993 a kde byste informace o již zemřelém Vrhelovi logicky očekávali, budete překvapeni – nestojí tam o něm ani čárka. Buď tedy tvůrci encyklopedie na Františka Vrhela zapomněli, anebo Jan Mlčoch poněkud nadsazuje. Anebo za těch osmnáct let, které uplynuly od vydání encyklopedie, došlo k přehodnocení Vrhelova díla? Aniž bych se chtěl uchylovat k centristickému alibismu, řekl bych, že pravda bude někde uprostřed.
Reklama podniku Kara, Trutnov, druhá půle 60. let
Vzhledem k bytovému rozměru Galerie Josefa Sudka (slavný fotograf, po němž je galerie pojmenována, zde na konci života skromně bydlel) je náhled na zde vystavujícího tvůrce vždy jen dílčí. Ovšem i ze zlomku se dá něco vyčíst. Předností i úskalím Adolfa Vrhela byla, jeví se nám dnes, univerzálnost.
O výstavěAdolf Vrhel: Fotografie Kurátor Jan Mlčoch Galerie Josefa Sudka, Úvoz 24, Praha 1, výstava trvá do 17. dubna 2011, otvírací doba: leden–březen: středa–neděle 11—17 hodin, duben: středa–neděle 11—19 hodin. |
Adolf Vrhel, který vystudoval architekturu, se v šedesátých letech uplatnil jako fotograf bytového zařízení, užitého umění, ale i umění „neužitého“ – například z oboru sklářské tvorby (Jaroslavy Brychtové, Stanislava Libenského ad.) či keramiky (Marty Taberyové, Karla Nepraše nebo Pravoslav Rady, jehož retrospektivu nyní představuje právě Uměleckoprůmyslové museum v Praze). Na konci 60. let publikoval snímky v literárním časopise Divoké víno, až do své předčasné smrti soustavně spolupracoval s dvouměsíčníkem Domov. Vedle toho zhotovoval další zakázky: reklamní fotografie, portréty populárních osobností (Waldemar Matuška, Miroslav Horníček aj.). Volnou tvorbu představil roku 1971 na výstavě Stromy v pražské síni FOMA. Rozměrné zvětšeniny detailů stromů a kamenů namontoval na dřevěné desky - s fotografií zde nakládal coby se závěsným obrazem.
Portrét zpěváka Waldemara Matušky, 1970
Volnou a zakázkovou činnost kombinoval v monumentálních dekorativních kompozicích do interiérů, kdy vyzvětšovával a do strukturální podoby násobil motivy přírodní a především technické (například výzdoba vstupní haly rehabilitačního střediska elektrárny v Piešťanech pokrývala plochu tři krát pět metrů). Od šedesátých do osmdesátých let to v Československu byl rozšířený způsob výzdoby, s výsledky velmi střídavými a dnes již často neexistujícími, protože stavby mezitím prošly likvidací nebo rekonstrukcí a kromě vzpomínek zbyly právě jen fotografie oněch staveb či motivů, které autoři k výzdobě využili.
Návrh výzdoby podniku ZEZ, Rychnov nad Kněžnou,1967
S tím vším se tedy lze v Galerii Josefa Sudka nyní potkat. Ve výběru z Vrhelova snažení nic z toho výrazně nepřevažuje, ale také se nemáme čeho chytit a jít s tím. Můžeme se alespoň domýšlet, jak asi by František Vrhel dopadl, kudy by se autorsky ubíral, kdyby jej autohavárie fatálně nezasáhla. Co z toho všeho nakonec zbývá a sceluje Vrhelovy dochované práce, to je dobová vizualita šedesátých a sedmdesátých let, s jejich okouzlením dekorativní fotografikou, s natěšeným využíváním ultraširokoúhlých objektivů, ale i s nikoliv nesympatickým civilismem.
