Opět stačí vyvolávat strach, opět stačí mávat svou jedinou, "zaručenou" pravdou a bubnovat do boje za "záchranu" sociálních jistot, trhu, státu či národa.
Že unijní ústava nic z toho neohrožuje? To je přece vedlejší.
Jako by se opět vracela třicátá léta, časy zdánlivě tak dávné, tak zapomenuté. Krajní pravice a krajní levice spolu tehdy zuřivě zápolily.
Jak však ukazují příklady spojenectví mezi komunisty a nacisty, tyto síly se vždy dokázaly spojit, když šlo o to, pohřbít demokracii.
Karel Čapek mohl tehdy jen naříkat, že pravý i levý extrém si jdou po krku, ale nejdříve vyřídí toho, kdo je uprostřed a nechce krajnosti, nýbrž dohodu a kompromis.
Ve Francii nacisté nejsou, zato nekompromisních krajností je tu dost: komunisté, maoisté, Le Penova Národní fronta a další. Všechny tyto síly se spojily, aby pohřbily evropskou ústavu. Co více, podařilo se jim získat vlivnou část sil levého středu, totiž početné předáky Socialistické strany a značnou část voličstva.
I to Evropa před tři čtvrtě stoletím zažila. Fašisté i nacisté se nedostali k moci sami. Nejdříve strhli na svou stranu vlivné síly pravice, které se nakonec "rozplynuly" v řadách extremistických stran.
Na unijní ústavu lze útočit z nejrůznějších stran. V Česku je napadána jako antiliberální opatření, ohrožující volnou soutěž, svobodu, stát a bůhvíco ještě. Ve Francii ji odpůrci vydávají za nástroj ke zničení výdobytků pracujících.
Není tím ani oním. Je to kompromis obsahující různé, často protikladné prvky. Je dílem politiků a úředníků 25 států Unie, které se musely klopotně dohadovat, aby dospěly k cíli.
Ústava jako normální kompromis pochopitelně nevyhovuje extremistům žádné politické barvy. Je to však klíčový kompromis dneška. Souboj o ni ukáže, jak v Evropě opět sílí politické krajnosti. Jejich úspěch by snad už nevedl k diktaturám, nýbrž jen k ochromení Evropy a evropské spolupráce. I to je vysoká cena.
