Nikde není trend zjednodušování škodlivější než v dnešním kupeckém přístupu k umění. Dokonce i tolik ceněný koncept konkurence se zdá být falešný a cynicky manipulovaný „korporátní“ mentalitou, která dnes prostupuje světem kultury – finančním předvýběrem, jenž rozhoduje o tom, co nakladatelé, producenti a další impresáriové podpoří. Jen si představte, co se bývalo mohlo stát například s díly Prousta, Kafky, Musila, Faulknera nebo Borgese, kdyby byla vystavena konkurenci na masovém trhu, stejně jako obuv nebo kosmetika.
Kultura představuje nezbytný oddech od každodenního shonu, od našeho chaotického a často vulgárního politického prostředí, a nabízí příležitost k obnově naší duchovní energie. Skvělé knihy, hudba a obrazy nejsou jen mimořádnou školou krásy, pravdy a dobra, nýbrž i způsobem, jak odhalit naši vlastní krásu, pravdu a dobro – potenciál ke změně, ke zlepšení sebe sama, ba dokonce i některých našich spoludiskutérů.
O autoroviNorman Manea Narodil se 19. července 1936. Je rumunským spisovatelem židovského původu, který žije od roku 1986 v emigraci - zprvu v Německu, kde získal stipendium, od roku 1989 v USA, kde začal vyučovat na newyorské Bard College. Maneovou prvotinou je povídkový svazek Noc z té dlouhé strany (1969), s níž debutoval v literárním časopise Ramuri. Následovaly psychologické prózy vydaných ve svazcích Zajatci (1970), Atrium (1974) a První brány (1975); román Synova kniha" (1976) je z prostředí uměleckých kruhů padesátých let. Eseje o rumunské a světové literatuře sebral Manea do svazku Hloupého Augusta léta učednická (1979). Umělecky silnou výpověď o vztahu člověka a dějin dále podal v povídkové knize Je říjen, osm hodin (1981). Za román Černá obálka (1986) byl ostře napaden cenzurou v komunistickém Rumunsku a rozhodl se pro emigraci. Ceněný autobiografický román Návrat chuligána (2002), česky vyšel roku 2008. Jeho předloňský román Vizuina (Vrstva) má kromě jiného vyjít v Brazílii, Francii, Itálii, Německu, Španělsku či v USA.  Spisovatel Norman Manea |
Pokud se tento zdroj oddechu a útočiště postupně zúží a ovládne ho stejný typ „produktů“, jaké dnes převládají na masovém trhu, pak jsme odsouzeni k tomu, abychom se stali věčnými zajatci téhož zakrnělého vesmíru „praktičností“, fádního shluku klišé zabalených do reklamního hávu.
Příliš “složitý” Claudio Magris
Nad těmito starými a zdánlivě neřešitelnými otázkami jsem se znovu zamýšlel, když jsem opětovně četl jeden dosti náročný román svého blízkého přítele a skvělého spisovatele, jenž není v živoucí krajině současné americké literární kultury příliš výrazně přítomen. Téma, styl a dozvuky jeho díla totiž podle mého názoru o našem zjednodušeném světě mnohé vypovídají.
Spisovatel Claudio Magris
Román se jmenuje Poslepu a napsal ho Claudio Magris. V Evropě je oslavován jako jeden z velkých románů dvacátého století, avšak do Ameriky dorazil až se značným zpožděním a nikdy se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží. To bohužel není žádné překvapení. Podle jedné zprávy Organizace spojených národů se počet literárních překladů ve Spojených státech v současné době rovná překladové produkci Řecka, které je mnohonásobně menší. Zahraniční knihy jsou pokládány za příliš „komplikované“, což je jen jiný způsob vyjádření, že literatura by měla jednoduchými prostředky popisovat jednoduchá témata a řídit se pravidly masového trhu se všemi jeho triky, jako jsou balení, dostupnost, reklama a uživatelský komfort.
Moře vysála obrovská výlevka
Jádrem Magrisovy knihy je osud skupiny italských komunistů, kteří po skončení druhé světové války odcestují do Jugoslávie, aby přispěli k budování socialistické společnosti, ovšem místo toho je zasáhne konflikt mezi Stalinem a Titem. Za svou věrnost stalinismu se ocitnou ve vězení, a když konečně dostanou svolení k návratu do Itálie, jejich někdejší soudruzi je odmítnou přijmout mezi sebe.
Zápletka knihy pokrývá dvě staletí revoluce. A pak náhle… „společnost se přes noc rozplynula, jako by nějaká obrovská houba zničehonic nasála celé moře, Jaderské a Jižní, a zanechala za sebou jen smetí, chuchvalce bahna a lodě uvíznuvší na dně. Jak se můžeš znovu vrátit domů, když moře vysála obrovská výlevka, která se pod ním otevřela, a vyprázdnila ho kdovíkam, někam do prázdna? Země je vyprahlá a mrtvá, ale žádná další nebude, ani další nebe.“
Samota jedince, který osamoceně a bez kolektivních iluzí čelí vlastní víře a je nucen udělat něco sám se sebou ve vyprahlém a hlučném světě, nám vypovídá cosi důležitého o odloučeném světě modernosti a jeho spletitých a protichůdných problémech.
Obálka českého vydání knihy Claudia Magrise Poslepu, kterou v roce 2011 vydalo nakladatelství Mladá fronta
Magrisův román není jen důležitým literárním počinem; má také hlubokou souvislost s nástrahami, proti nimž dnes stojíme, zejména s vlnou fanatismu od Bombaje po Oslo ve jménu svaté války proti „tomu druhému“. Hledají všichni extremisté nějakou novou soudržnost, nějakou ztracenou iluzi pospolitosti a novou naději na vzkříšení?
Norský list Verdens Gang zveřejnil videozáběry z policejní rekonstrukce masakru na ostrově Utoya (14. srpna 2011)
Můžeme někdy zapomenout na 11. září 2001, na počátek krvavého století, v němž tajuplná síla nenávisti a destrukce opět nabrala energii? Jsou přisluhovači Usámy bin Ládina, krvavé oddíly Hamásu a Hizballáhu nebo zatrpklí samotáři typu Timothy McVeigha, Theodora Kaczynského a naposledy i Nora Anderse Behringa Breivika „hrdiny“ naší současné noční můry? Je toto „rebelská“ odpověď na přehnaně globalizovanou, nesoudržnou a v konečném důsledku znepokojivou realitu? Pokud ano, pak si jejich barbarství žádá spíše bližší zkoumání – ve vztahu k historickému precedentu i k naší modernosti – než pouhé označení nálepkou „strašlivé“ (ačkoliv strašlivé rozhodně bylo). Noví náboženští radikálové, kteří bojují ve jménu svého konkrétního a prapodivného Boha, se zdají být stejně zfanatizovaní jako v předchozích desetiletích fašisté, nacisté a komunisté.
Magrisovou hlavní postavou je rebel, jenž na sebe v románu bere hned několik podob: podobu Salvatore Cipica, jednoho z vězňů komunistického koncentračního tábora v Jugoslávii, podobu Jürgena Jürgensena, pomíjivého krále Islandu a odsouzence donuceného postavit si vlastní žalář, a také podobu Jasona, bájného dobrodruha hledajícího neuchopitelnou pravdu.
Obálka českého vydání knihy Normana Maney Chuligánův návrat
Fakta versus kreativita
Coby mnohovrstevnatá a spletitá kronika ničivých tragédií dvacátého století je román Poslepu neodbytným, informovaným a nenahraditelným exkurzem do pohyblivé krajiny lidské duše, jejích jizev a prázdných zákoutí, její činorodosti a proměnlivosti, jejích hlubokých pokřivení i její nevyzpytatelné dynamiky. Je to fascinující příběh o konfliktu mezi ideály a realitou či utopií a lidskostí, o věrnosti ideálu a jeho zradě, o oběti a solidaritě.
A také je to bohatý a originální literární počin, který zpochybňuje dnešní konzumní etiku. Tím, že se zříká jednoduchosti, zároveň zavrhuje dnešní převažující zaměňování informací za literaturu, fakt za kreativitu a skvěle se prodávajících produktů za skutečná umělecká díla.
Spisovatel Norman Manea
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
