Nedávno zveřejněné memoáry bývalého amerického prezidenta George W. Bushe ukazují, že prezident na jaře roku 2007 odmítl izraelskou žádost o zničení tajného syrského jaderného reaktoru. Toto odhalení sice může na první pohled vypadat jako pouhá historická perlička, ale pod povrchem vyvolává novou nejistotu v otázce, zda se dnes Izrael domnívá, že se může spolehnout na Spojené státy, bude-li v případě selhání diplomacie chtít použít vojenskou sílu k zastavení íránského jaderného programu. Syrská epizoda naznačuje, že se spolehnout nemůže, což znamená, že se Izrael možná znovu rozhodne jednat sám, tentokrát proto, aby eliminoval jaderné kapacity Íránu.
Test íránské rakety krátkého doletu Fateh-110 s dosahem asi 250 kilometrů. (25. srpna 2010)
Kdyby to ovšem Izrael učinil, musel by vyřešit těžký oříšek. Na rozdíl od útoku na syrské jaderné zařízení nemají izraelské konvenční síly dostatečnou kapacitu k tomu, aby zničily podezřelé objekty v Íránu. Některé části íránského jaderného programu totiž mohou být příliš silně opevněné, roztroušené nebo skryté. To vyvolává otázku, zda z refrénu, která Izrael rolik opakuje, totiž "všechny možnosti jsou na stole", vyplývá, že je možný dokonce i jaderný úder. Dosavadní jaderná bilance Izraele žádnou jasnou odpověď nedává, ale budoucnost si možná vynutí jednoznačné vyjádření.
Nikdo nic nepoví
Izrael nikdy nepřiznal, že jadernými zbraněmi disponuje, natož aby prozradil velikost a rozsah svého arzenálu. Izraelští politici odmítají na toto téma hovořit. Izraelský parlament Knesset nikdy o jaderném programu nejedná a nevyčleňuje na něj žádné peníze. Vojenští cenzoři potlačují veřejnou rozpravu na toto téma.
Americké i jiné zpravodajské služby a instituce z celého světa, které se zabývají strategickým výzkumem, se nicméně shodují na tom, že Izrael jadernými zbraněmi disponuje. Rozcházejí se jen v otázce jejich počtu – jejich odhady se výrazně liší a pohybují se od 40 po více než 400 válečných hlavic.
Záhadu izraelských jaderných zbraní ještě zvyšuje zdráhavost Izraele chřestit jaderným řetězem i za velmi nepříznivých okolností. Když syrské síly během jomkippurské války hrozily prolomit obranné linie země, neuchýlili se izraelští předáci dokonce ani k výhrůžkám, že jaderné zbraně použijí.
Velmi znepokojová strategie
Izrael tedy drží svou bombu ve sklepě, ale pokud jde o zastavování nepřátel, má za sebou bohatou minulost. Když se Irák počátkem 80. let rozhodl dokončit reaktor s názvem Osirak, vyvinul Izrael diplomatický tlak, podnikl kroky proti zahraničním prodejcům jaderných technologií, sabotoval atomový vývoz a spáchal atentáty na irácké vědce, než se v červnu 1981 konečně rozhodl pro letecký úder na zmíněné zařízení. V případě Sýrie se naopak Izrael s jedinou výjimkou rozhodl vynechat předběžná opatření a jednoduše reaktor zničit.
Onu výjimku představuje žádost, kterou Izrael adresoval USA. Podle Bushových memoárů premiér Ehud Olmert v souvislosti se syrským reaktorem na jaře 2007 bez okolků amerického prezidenta požádal: "Georgi, žádám vás, abyste ten komplex vybombardovali."
Premiér Ehud Olmert a ministr obrany Barak na tiskové konferenci
Bush po konzultaci se svým štábem odpověděl, že vzhledem k absenci zařízení na získávání plutonia nemůže americká rozvědka potvrdit, že v komplexu probíhá jaderný zbrojní program. "Řekl jsem mu [Olmertovi], že jsem se rozhodl pro diplomatickou variantu podpořenou silou" s cílem zastavit Sýrii, píše Bush. Olmert v obavách odpověděl: "Musím k vám být upřímný. Vaše strategie je pro mě velmi znepokojivá."
Během několika měsíců Izrael udeřil. O rok později následoval atentát na Mohameda Sulejmana, syrského generála pověřeného opětovným vzkříšením jaderného komplexu.
Letoun F-16 izraelského letectva
Šéf Pentagonu Robert Gates (vlevo) s izraelským ministrem obrany Ehudem Barakem (28. dubna 2010)
Zpomalení, ne však zastavení Íránu
Vzhledem ke své snaze odrazit případný útok, představuje Írán pro Izrael daleko obtížnější cíl než Irák a Sýrie. V důsledku toho ponechal Izrael zodpovědnost za odklonění íránského režimu z jeho současné cesty na USA a dalších zemích.
Od roku 2002 používají USA mnohostranný přístup. Naléhaly na Mezinárodní agenturu pro atomovou energii, aby provedla rozsáhlejší inspekce. Přiměly Radu bezpečnosti Organizace spojených národů k souhlasu s uvalením stále citelnějších ekonomických sankcí – a spojence přesvědčily k ještě tvrdším sankcím. Pozměnily jaderné technologie od evropských vývozců tak, aby během provozu podávaly chabé výkony. A možná dokonce infikovaly atomovou infrastrukturu Íránu počítačovými červy.
Americký prezident Barack Obama na schůzce s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. (6. července 2010)
Výsledkem všech těchto snah bylo zpomalení íránského jaderného pokroku, nikoliv však jeho zastavení. A jakkoliv se USA a jejich spojenci pokoušejí udržet Írán na uzdě, tamní režim dál štve proti Izraeli, vyzývá k jeho vyhlazení a exportuje vojenské produkty jeho protivníkům v Libanonu a Gaze.
Na USA spoléhat nelze
Izrael v květnu 2010 reagoval novým způsobem. Prozradil londýnským Sunday Times, že u íránského pobřeží rozmístil ponorky vyzbrojené jadernými zbraněmi. V předešlých i následujících měsících přitom pokračoval v organizování válečných her a nácviku leteckých úderů na Írán. A opakovaně vyslovoval hrozby, že "všechny" možnosti zůstávají na stole. S Íránem to však stále nepohnulo.
Vzhledem k obavám, že u prezidenta Baracka Obamy bude pravděpodobnost, že použije k zastavení Íránu sílu, ještě menší než u Bushe, dnes musí Izrael zvažovat další kroky pro případ, že diplomacie bude dál vězet na mrtvém bodě. Jednou možností by bylo uskutečňování politiky "sníženého mlžení": dalšího poodhalení závoje na izraelském jaderném arzenálu s cílem varovat íránské vládce před potenciálními následky jejich počínání.
Další možností by bylo vynést izraelský jaderný arzenál na světlo úplně. Izrael by pak mohl napodobit jiné jaderné státy, stavět na odiv své kapacity prostřednictvím jejich oznamování a viditelného rozmisťování na souši i na moři a tím uplatňovat jaderné odstrašení.
Kdyby se však země, která v otázce existenčních jaderných hrozeb dosud jen málo věřila v účinnost odstrašení, nyní na tuto metodu spolehla, znamenalo by to pro ni novou a nejistou sázku.
Mojžíš vede Izraelity přes moře na rytině Gustava Dorého z druhé poloviny 19. století.
Třetí zničení chrámu?
Jako poslední řešení proto zbývá použití jaderných zbraní. Jaderný útok však s sebou nese velkou zátěž. Vzhledem k tomu, že Írán rozmístil svá strategická zařízení v populačních centrech nebo jejich okolí, smrt mnoha tisíc lidí by Izrael navždy pošpinila.
Jedinou horší skvrnou na Izraeli by byla situace, v níž by lidé, kteří přežili íránský jaderný úder, začali naříkat, že kdyby se jejich země bývala chovala proaktivně, mohla zabránit "třetímu zničení chrámu" – tedy konci židovského státu.
Tyto skličující vyhlídky by měly přimět všechny zúčastněné k hledání mírového řešení. Čas se krátí.
Bennett Ramberg působil v administrativě George H. W. Bushe na Úřadu politicko-vojenských záležitostí. Je autorem několika knih o mezinárodní bezpečnosti.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
