Třiadvacetiletý student Čo Sung-hu byl podle všeho šílený - už dávno předtím, než se rozhodl zabíjet na universitě ve Virginii, kde studoval. Byl plný temnoty, násilí zaplnilo jeho mysl.
V jedné své divadelní hře mimo jiné psal o konfliktu syna s nevlastním otcem - a těžko předpokládat, že se identifikoval s někým jiným než právě s chlapcem, kterého vytvořil.
Ten chlapec ve scénáři otci říká: "Vidím, že jsi pytel sraček, podle cejchy, která ti teče z kalhot. Ty jsi zavraždil mého otce a zakamufloval to. Bylo to spiknutí. Totéž vláda udělala Johnu Lennonovi a Marilyn Monroe. Kdysi jsi pracoval pro vládu. Jako školník. Nenáviděl jsi mou matku, protože byla s mým tátou. Věděl jsi, že je pro něj moc dobrá. A tak jsi ho odstranil a ukradl ji, ty zkurvysynu. Teď drž hubu a poslouchej mě."
To samé, co chtěl Čo Sung-hu sám - aby jej všichni poslouchali, či spíše aby mu naslouchalo celé jeho okolí, kterým opovrhoval, aby si jej všímali, aby připoutal pozornost.
I to, jak ji připoutat, napsal ve svých scénářích - další promluv literární postavy chlapce, se kterým se identifikuje: "Nenávidím ho. Musím Dicka zabít. Musí zemřít. Zabiju Dicka. Richard McBeef. Co je to za debilní jméno? Nelíbí se mi. Podívejte se na jeho tvář. Co je to za kreténskou tvář? Vůbec se mi nelíbí. Myslíš si, že tě nemůžu zabít, Dicku? Dostanu tě."
Proč se ale šílený mladík rozhodne připoutat pozornost právě způsobem, který popsal? Proč jde vraždit, místo aby nahý vylezl na komín, začal komunikovat s mimozemšťany nebo se prohlásil za Spasitele, jak činívají šílenci v jiných zemích?
Šílenství má historicky proměnlivou tvář a my přesně nevíme, co jeho podoby formuje. Určitý podíl na tváři psychózy samozřejmě má celkové klima ve společnosti - a americká posedlost soutěživostí je dobrým podhoubím pro řešení krize samopalem.
Nemalou roli však může hrát i další faktor, který pracovně nazvu Wertherův efekt vraždy.
Ve Spojených státech za posledních osm let zahynulo při třinácti podobných přestřelkách asi osmdesát lidí. Všechny tyto causy byly masivně, své hrůze adekvátně medializovány. O tom, že když někdo střílí do studentů, tak bude zaručeně v televizi, se dozvěděli doslova všichni. A cestička byla vyšlapaná.
Není to samozřejmě "vina" medií, je to spíše nutný vedlejší efekt jejich působení. Ale díky televizi je vystřílet školu ve Spojených státech opravdu in.
