Nyní se muž vrací do světa, který nezná. Do světa obchodů nacpaných zbožím, rychlých aut, mobilních telefonů a platebních karet. "Vím, že to nebudu mít lehké. Přátelé pro mne připravili domov v malém řadovém domku na Moravě," svěřil se bývalý vězeň se svými pocity v dopise pro MF DNES.
Nepřál si však zveřejnit jméno. "Neodjíždím do anonymity velkoměsta, ale do maličké obce. Budu zde bydlet sám, a až si pořídím pejska a mourovatou kočku, tak budeme v domku tři. Ale určitý strach mám," dodal.
Na odchod z vězení ho připravovali čtyři roky. Když však dostal celu s oknem bez mříží, byl tak nesvůj, že si je musel na sklo alespoň domalovat.
Dnes sedmapadesátiletý muž se dostal do vězení v březnu roku 1971 za nedovolené opuštění republiky a za propagaci fašismu. To mu vyneslo sedm let za mřížemi. V průběhu trestu však zabil spoluvězně a za to se dostal do cely smrti.
Absolutní trest mu byl po nějaké době změněn na pětadvacet let, které mu byly přičteny k původním sedmi. Dvaatřicetiletý trest, který si odseděl postupně v několika věznicích, nyní skončil a on se rozjel na opačný konec republiky, než stojí jeho poslední věznice v Rýnovicích. Tam žil poslední dva roky.
"Nejhorší bylo, že zpočátku nikomu z nás nevěřil, každý náš zaměstnanec pro něj byl nepřítel," uvedl ředitel rýnovické věznice Bohuslav Baudyš. "Dali jsme dohromady tým složený ze speciálního pedagoga, psychologa a dalších lidí, kteří ho učili v podstatě znovu žít. Chodili s ním na úřad, aby si zvykl na jednání úředníků, učili ho jezdit autobusem. Ale nebyl jsem u toho, když odcházel. Dostal zpátky své osobní věci, nějaké peníze na cestu a jídlo, rozloučil se a šel."
Ačkoli se vězni začínají připravovat na život venku půl roku před propuštěním, v tomto případě se muselo začít mnohem dříve. Zvykat na svobodu si muž začal už před čtyřmi lety ve věznici v Kynšperku. Tam dostal svoji vlastní místnost, kterou si směl upravit podle svého vkusu.
"Celé si to tam vymaloval, dokonce si z kartonů vyrobil jakýsi nábytek," popisuje první krůčky tehdejší ředitel kynšperské věznice Jan Hoffman, který dnes řídí věznici v Praze-Ruzyni. "Měl také vlastní klíče, a kdo k němu chtěl vejít, musel zaklepat."
Problém však nastal, když měl vězeň jít poprvé na procházku mimo věznici, aby si začal zvykat na jiné prostředí. Děsil ho otevřený prostor. "Byl celý nesvůj, když kolem sebe neviděl mříže a dozorce. On byl totiž celou tu dobu stále jen za mřížemi, a když měl opustit celu, tak jen s pouty na rukou. Celých dosavadních osmadvacet let," vypráví Hoffman.
Pro letitého vězně nastala nezvyklá situace: měl jít nespoután za bránu věznice. Podle Jana Hoffmana chvíli trvalo, než ho přesvědčili. Pořád jenom stál, třásl se, a nakonec ušel asi sto metrů. Pak poprosil, aby se směl vrátit. Teprve po nějaké době mohly následovat vyjížďky na kole, přidaly se návštěvy restaurace, pošty a obchodů.
Podle ředitelky Vězeňské služby Kamily Meclové se s přípravou na svobodný život obvykle začíná půl roku před odchodem z věznice. "V některých věznicích už mají sebeobslužné programy, při kterých si vězeň musí sám vyprat a vyžehlit, učí se připravovat si jídlo. Ve věznicích jsou i sociální pracovnice, které jim pomáhají objasnit, co všechno je bude čekat venku," vypočítává možnosti Meclová.
Po mnohaletém vězení však nastává v psychice vězňů zlom. Ředitel Jan Hoffman z Ruzyně odhaduje, že k němu dochází přibližně po osmi letech pobytu za mřížemi. "To už se vězňům začne měnit osobnost a žebříček hodnot. Jsou z nich v podstatě roboti, kteří vědí, že teď se vstává, potom se bude obědvat. Ztrácí zájem o vše, co se děje mimo věznici, a neumějí si představit, že by mohli žít jinak a jinde. Uprostřed věznice navíc mají významné postavení, což venku nikdy mít nebudou," uvedl Hoffman.
