První novodobý sebevražedný útok v historii byl údajně i prvním takovým činem spáchaným v automobilu. Před třiceti lety, 11. listopadu 1982, zahynulo při útoku na budovu izraelského vojenského velitelství v jiholibanonském Súru přesně 102 lidí, z toho 75 izraelských vojáků.
Sebevražedné atentáty předtímPrvní historické doklady atentátníků, kteří vědomě obětovali životy, pocházejí již z 11. století z Persie, kde takový individuální teror používali fanatičtí asasíni, extrémní odnož muslimských šíitů. Jedním z prvních politicky motivovaných moderních sebevražedných atentátů byl útok na ruského cara Alexandra II. v březnu 1881. A koncem druhé světové války vešli ve známost japonští sebevražední letci kamikaze, kteří navazovali na samurajské tradice spojující sebeobětování s nemilosrdným přístupem k nepříteli. |
Atentát se odehrál po izraelské invazi do Libanonu, která měla za cíl rozbít palestinské hnutí odporu v červnu 1982, kdy židovský stát zřídil vojenská velitelství v okupovaných městech. Ve stejné době v Libanonu, kde probíhala od roku 1975 občanská válka a kde byla od roku 1976 rozmístěna syrská armáda, vzniklo s pomocí Íránu militantní proíránské šíitské hnutí Hizballáh, které začalo útočit na Izraelce.
Za útokem v Súru stálo právě hnutí Hizballáh (v nedalekém Baalbeku je ostatně památník sedmnáctiletého sebevražedného útočníka a člena Hizballáhu Ahmada Kasíra, pozn. red.), které mělo na svědomí i další tři velké sebevražedné útoky v Libanonu.
Při prvním byla 18. dubna 1983 zcela zdemolována budova amerického velvyslanectví v Bejrútu (při útoku zahynulo 63 osob, z toho 17 Američanů), druhý 23. října 1983 opět v Bejrútu nepřežilo 307 lidí, z toho 241 amerických a 58 francouzských vojáků (o atentátu více čtěte zde).
A v Súru udeřil Hizballáh ještě 14. listopadu 1983, kdy při dalším útoku pomocí výbušniny v autě na budovu izraelského vojenského velitelství bylo zabito 60 lidí, z toho 28 izraelských vojáků a 32 libanonských vězňů.
Sebevražda je zakázaná, mučednická smrt je však výjimka
Islám sice sebevraždu zakazuje stejně jako křesťanství, muslimští náboženští vůdci však později přijali názor, že sebevražedný útok může být považován za mučednickou smrt a jako takový je nejen dovoleným prostředkem, ale může svého nositele přivést přímo do ráje.
V šíitském prostředí Íránu má navíc ideologie sebeobětování historické souvislosti. V roce 680 zahynul v bitvě u města Karbalá v dnešním Iráku třetí šíitský imám a vnuk Mohamedův Husajn. Dvaasedmdesát jeho přívrženců ho raději následovalo ve smrti, než aby se vzdali. Karbalá se tak stala symbolem šíitského hnutí i vzorem obětavosti jeho přívrženců.
Kulturu mučednictví v Íránu si velmi cenil například vůdce protišáhovské revoluce ajatolláh Chomejní, který řekl, že "mučednictví je základem naší síly", podobně se vyjadřuje i nynější duchovní vůdce íránské revoluce ajatolláh Chameneí. Šíitští duchovní tvrdí, že mučednictví je projevem vůle zemřít pro vyšší cíl. "Je na světě něco krásnějšího, zázračnějšího a věčnějšího, než je mučednictví? Národ s mučedníky nezná zajetí," řekl k tomu jednou nynější íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád.
V dalších desetiletích používaly sebevražedné útoky například palestinské militantní organizace Hamas a Islámský džihád proti Izraeli, kurdská Strana kurdských pracujících (PKK) v Turecku, Tygři osvobození tamilského Ílamu (LTTE) na Šrí Lance, čečenští bojovníci či členové teroristické sítě al-Káidy, kteří na sebe nejvýrazněji upozornili 11. září 2001 v USA.
Sebevražedné útoky zasáhly i kupříkladu Pákistán, Afghánistán, Indii, Irák, Jemen, Alžírsko, Somálsko, USA či Británii.
Dramatický nárůst v posledním desetiletí
Počet sebevražedných útoků podle expertů vzrostl především v posledním desetiletí. Zatímco v 80. letech jich bylo po světě vykonáno asi pět za rok, v letech 2000-2005 to bylo až 180 ročně; 80 procent všech takových činů se navíc odehrálo po 11. září 2001. Kupříkladu jen v Afghánistánu bylo v letech 2001-2011 336 sebevražedných útoků, v sousedním Pákistánu 303 aktů, zatímco v Iráku bylo od invaze USA a Británie 20. dubna 2003 zdokumentováno do konce roku 2010 přes 1 000 atentátů.
Proč ne všechny organizace?Sebevražedný atentát jako prostředek boje nikdy nepoužili třeba členové německé teroristické organizace Frakce Rudé armády (RAF), militantní bojovníci v Ulsteru či příslušníci znepřátelených stran v balkánských konfliktech. Proč je používají právě Japonci, Arabové, Čečenci, Tamilové nebo Kurdové? Znalec blízkovýchodní problematiky Joseph Croitoru našel několik společných jmenovatelů těchto kultur. Podle něj je to předně pevná víra v život po smrti, existence mučednického kultu, přísně patriarchální uspořádání společnosti s výrazným kodexem cti a také konkrétní historická situace ohrožení silnějším nepřítelem. |
Atentátníci využívají k útokům kromě automobilů například i letadla (kupříkladu unesené letouny v USA 11. září 2001; na 3 000 mrtvých), lodě (mj. útok al-Káidy na americký torpédoborec USS Cole v Jemenu v říjnu 2000; 17 mrtvých), autobusy (útok palestinských teroristů v červenci 1989 na silnici z Jeruzaléma do Tel Avivu; 16 mrtvých, nebo útok LTTE v květnu 1985 ve šrílanském městě Anuradhapura; 146 mrtvých), kola (zabití šrílanského prezidenta Ranasingheho Premadasy v květnu 1993) či mají bombu ukrytou v šatech (třeba atentátnice z LTTE Thenmuli Rádžaratnamová, která zabila v květnu 1991 bývalého indického premiéra Rádžíva Gándhího).
Sebevražedných atentátů se účastní také ženy, první takový případ je znám z dubna 1985, kdy Syřanka zabila pomocí auta s výbušninou dva izraelské vojáky na jihu Libanonu. Útoky sebevražedných útočnic byly poté zaznamenány na Šrí Lance, v Izraeli, Turecku, Rusku či Iráku.
Jeden z posledních se udál 25. prosince 2010 v obci Char na severozápadě Pákistánu, kde sebevražedná atentátnice na svém těle odpálila pás s trhavinami a zabila 45 lidí ve frontě na potravinovou pomoc Světového programu pro výživu (WFP).
