Hospodářský program nazvaný po americkém ministrovi zahraničí Georgi Marshallovi měl pomoci obnovit válkou zničený kontinent. Pomoc ve formě potravin, zboží a úvěrů nabídli Američané všem evropským zemím, včetně Německa a Sovětského svazu.
Sověti si sice sami návrh pomoci vyslechli, ale odmítli ho a ke stejnému kroku donutili i země ve své sféře vlivu. „Dá se říci, že československá vláda vyklidila pozice velmi rychle a následovala příkladu ostatních východoevropských států,“ hodnotí historik Blažek. Z rodícího se východního bloku se do amerického programu nezapojila žádná země.
Kolotoč jednání o Marshallově plánu se rozběhl v červnu 1947. V té době však už mezi vítěznými mocnostmi, jež pokořily hitlerovskou Třetí říši, panovaly napjaté vztahy. V březnu předchozího roku pronesl britský ministerský předseda Winston Churchill známý projev ve Fultonu, v němž bez obalu prohlásil, že Evropu „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu“ rozděluje železná opona a státy střední a východní Evropy ovládá Moskva.
Rok poté následovala americká Trumanova doktrína, která měla zabránit šíření komunismu ve světě. Všem zúčastněným tedy bylo jasné, že pomoc USA by mohla ohrozit přetvoření východoevropských států v sovětské satelity, což samozřejmě kremelský diktátor Stalin nechtěl dopustit.
„V té době už rozdělení Evropy vrcholilo a Marshallův plán byl do jisté míry jeho tečkou, i když tou poslední byl u nás pochopitelně únor 1948,“ říká historik.
Cesta k rudému převratu umetena
Československá vláda přitom Marshallův plán zpočátku apriori neodmítala. Hospodářskou pomoc by tehdejší Československo uvítalo. Proto 7. července 1947 vláda, ještě složená z komunistických i demokratických ministrů, účast na pařížské konferenci, která se měla konat 12. července, jednomyslně schválila.
Jenže za pouhé dva dny se ukázalo, že suverenita poválečného Československa je pouhou iluzí. Do Moskvy 9. července odletěla česká delegace v čele s premiérem Klementem Gottwaldem, ministrem zahraničí Janem Masarykem a ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou. Stalin se nejprve setkal soukromě s Gottwaldem, kterého ve věci účasti v Paříži usměrnil podle názoru SSSR. Během pozdějšího oficiálního setkání s československou delegací se pak Stalin vyjádřil, že přijmutí Marshallova plánu Československem je pro Sověty nepřijatelné.
Následně česká delegace poslala do Prahy zprávu, že je potřeba předchozí rozhodnutí vlády změnit. Na odpor se čeští ministři, ani ti nekomunističtí, nezmohli. Zachovali se podle instrukcí z Kremlu a účast na konferenci jednomyslně odmítli.
Blažek připomíná, že tehdejší demokratické strany v Národní frontě s komunisty poměrně ochotně spolupracovaly. „Demokratické strany v Národní frontě hrály roli fíkového listu, možná v naivní představě, že by se jim možná povedlo příští volby vyhrát, ale k těm již nedošlo. Mezinárodní faktor byl klíčový, v roce 1947 se už studená válka rozbíhala,“ říká historik. Po Mnichovu bylo navíc Československo vůči Západu opatrné, naopak se Sovětským svazem jej pojila smlouva o spolupráci z roku 1943.
„Stačí vzpomenout na situaci s Podkarpatskou Rusí, kterou prezident Edvard Beneš nabízel Stalinovi už dříve. Moskva měla naprosto zásadní vliv na sestavení košické vlády. Systém Národní fronty nebyl ničím odlišným od poměrů v jiných sovětizujících se státech. Jediné, čím se Československo odlišovalo, byla kontinuita s exilovou vládou,“ míní Blažek.
Odmítnutí Marshallova plánu tak zapadalo mezi tehdejší kroky československé vlády. Potvrdila tím sovětský vliv v zemi a naopak se vzdala možnosti výrazné spolupráce se Spojenými státy. Praha raději přijala pomoc od SSSR.
K Marshallovu plánu nakonec přistoupilo 16 států. Projekt samozřejmě přinášel výhody i USA. Amerika se potřebovala zbavit svých přebytků, vyráběných demobilizovanými vojáky. Naopak Evropě zase zoufale chyběly dolary na jejich nákup. Na ozdravení 16 západoevropských zemí bylo do roku 1951 použito přes 13 miliard dolarů. Velká část získaných prostředků směřovala k obnovení a modernizaci infrastruktury. Největší díl ukously Británie (téměř 3,2 miliardy), Francie (2,7 miliardy) a Itálie (1,5 miliardy).
