V centru pozitronové emisní tomografie (PET) v Řeži u Prahy panují mimořádná pravidla kvůli práci s radioaktivním materiálem a čistotě, ve které se vyrábějí přípravky pro pacienty. Veřejnost se do těchto míst běžně nedostane, redakce iDNES.cz však měla ve středu příležitost zde natáčet i fotit.
Centrum provozuje firma ÚJV Řež, v níž většinu akcií drží ČEZ. Centrum vzniklo v roce 2012 a je jedním z míst, kde se vyrábějí radiofarmaka. Tedy radioaktivní látky, jež se používají při diagnostice a léčbě. Lékaři je používají u některých pacientů s rakovinou lymfatického systému, štítné žlázy či s nádory jater, prsu, tlustého střeva a konečníku.
Radiofarmakum versus kontrastní látkaRadiofarmakum se do těla pacienta dostane většinou injekcí. Vpraví ji tam specialista na nukleární medicínu. Následně pacienta prohlédne lékař gamakamerou. Ta ukáže tkáně celého těla a v nich zářící chuchvalce. Právě to jsou nádory. Nemocné buňky rozzáří to, že vstřebají více glukózy než jiné. A právě na glukózu je, laicky řečeno, radioaktivita navázaná. Lékaři s pomocí kamery získají kompletní snímek těla nemocného, a mohou proto zachytit všechna ložiska nemoci. Pro plastické vyobrazení tkání se v medicíně používají také kontrastní látky, které naleznou uplatnění například při vyšetření srdce. Předseda Radiologické společnosti Vlastimil Válek však upozorňuje, že radiofarmaka nejsou totéž co kontrastní látky. "Radiofarmakum kontrast vyzařuje ven, zatímco kontrastní látka jej vstřebává," podotkl Válek, který je přednostou Radiologické kliniky Fakultní nemocnice Brno. "Kontrastní látka mění způsob procházení záření tělem, chování v magnetickém poli či ultrazvukovém vlnění," dodal Válek. Rozdíl je také v ceně. "Rentgenový snímek stojí koruny, CT tisícikoruny, magnentická rezonance několik tisíc a metody, kde se používají radionuklidy, stojí desítky, ne-li stovky tisíc korun, proto se k nim sahá jako k metodě poslední volby," vyjmenoval Válek. |
Papiňák v betonové kobce
Za svými zdmi pracoviště skrývá dva extrémy, které vedle sebe působí jako David a Goliáš, byť o boj mezi nimi nejde. Rozlehlá budova centra má tři patra, ale pracuje v ní ale jen dvanáct lidí. Ti obstarají vše, co se výroby a výzkumu radiofarmak týká.
Samotné zařízení, ve kterém probíhá urychlování částic a jaderná reakce, zabírá malou, hermeticky uzavřenou místnost se silnými betonovými zdmi. Nazývá se cyklotron a váží dvacet tun. Z tohoto obra vzejde v rámci jednoho výrobního procesu (a tedy i jedné výrobní šarže) jen jedna skleněná lahvička a v ní deset až dvacet mililitrů tekutiny.
Než se vůbec k cyklotronu dostaneme, čeká nás menší procedura. Nejprve si musíme obléci návleky a bílý, jednorázový propínací plášť. Nezbytným vybavením je dozimetr, který by nás upozornil, kdybychom byli vystaveni nebezpečí.
Na začátku na nás z dozimetru svítí nula, u cyklotronu kolegyně hlásí, že vidí číslo 14, tak prohlídku zařízení, které vypadá jako přerostlý papiňák, zrychlujeme. Na konci exkurze si však oddechneme, protože jiný přístroj nám z dlaní vyčte, že jsme nebyli při prohlídce kontaminováni. Samotný dozimetr po opuštění laboratoří uvádí jednu jednotku. Vedoucí PET centra Jan Kadeřávek nás uklidňuje, že to není nic proti tomu, co bychom nachytali za dva dny venku, kde na nás působí kosmické záření deroucí se přes atmosféru.
Do sterilního prostředí jen v bílém
Jestliže k cyklotronu jsme mohli vstoupit jen v návlecích a pláštích, do prostor k němu přilehlých se musíme do bílé obléci mnohem více, protože je to sterilní prostředí. K bílým návlekům na obuv proto přibudou ještě jedny, plášť vystřídá overal s kapucí a bílá čepice s rouškou přes ústa. Jen tak se můžeme dostat do laboratoří, kde se látka ozářená v cyklotronu mění v radiofarmakum.
Až tady pochopíte, co znamená skutečně čistý prostor. V laboratořích je přetlak, aby se do nich nedostalo zvenčí nic, co nevidíme pouhým okem. Podlahy jsou z antistatického marmolea a stěny i strop v neutrální předepsané šedé barvě. Jsou obloženy deskami, které lze snadno omývat. Stopy na skle po stékání tekutiny dávají tušit, že dezinfekční sprcha tu probíhá docela často.
Za cyklotronem se nachází celkem stroze vybavené pracoviště operátora. Ten ovládá cyklotron na dálku. V další laboratoři najdeme jen speciální váhy a malé skleněné lahvičky, jinak je místnost prázdná. Uprostřed třetí místnosti stojí několik bachratých nerezových boxů s tlustými stěnami vycpanými olovem a dveřmi se žlutým olovnatým sklem. Jsou to komory, jež oddělují pracovníka centra od jím zpracovávané radioaktivní látky.
Boxy putuje to, co vyjde z cyklotronu. V nich se za pomoci chemické syntézy mění v požadovaný produkt. Než radiofarmakum opustí Řež, zkontrolují jeho kvalitu a uzavřou jej do skleněné lahvičky. Tu pak dají do speciálního kovového kontejneru ve tvaru válce. Látka za statisíce korun je připravena k odvozu ve speciálně označeném voze.
Proces, při kterém se počítají minuty
Zdálo by se, že takto složité operace trvají dny, ale opak je pravdou. Jakmile se po 45 minutách cyklotron zastaví, začíná boj s časem, protože už po osmi hodinách může práce přijít vniveč. Radiofarmaka totiž mají velmi krátký poločas rozpadu.
Poločas rozpadu"Poločas rozpadu je doba, ze kterou má látka polovinu své původní aktivity. Jedno z pravidel dekontaminace říká, že látka není považována za radioaktivní po deseti poločasech rozpadu, byť je v ní ještě tisícina původní aktivity," vysvětlil vedoucí PET centra v Řeži Jan Kadeřávek. |
Látka, kterou v centru zpracovávají, už po dvou hodinách vykazuje polovinu své radioaktivity. Po celkem čtyř hodinách od procedury v cyklotronu to je jen čtvrtina. K pacientovi do žíly se dostává zhruba na dvaceti procentech radioaktivity. Po zhruba osmi hodinách jsou její schopnosti nenávratně pryč.
"Lék proto musíme k pacientovi dostat včas. Pozitivní na tom celém je, že při takto krátkém poločase rozpadu v podstatě nemůžeme vyvolat jadernou havárii," podotýká Kadeřávek. Přísné regule ovšem pracoviště neopomíjí; je navíc pod drobnohledem institucí, které nakládání s radioaktivními látkami střeží.
Právě kvůli krátkému poločasu rozpadu jsou dva ze tří českých cyklotronů přímo v nemocnicích. Jeden je v pražské Nemocnici Na Homolce, další v brněnském Masarykově onkologickém ústavu. V Řeži pak chce firma za dva roky výrobu radiofarmak doplnit vyšetřováním pacientů. Ve třetím patře budovy plánuje umístit tomograf obohacený o technologii na zobrazení působení látky v těle.
Radiofarmaka se však nepoužívají u všech onkologicky nemocných, byť žádná psaná omezení u nás neexistují. "Proplácení vyšetření pojišťovnami u nás nemá žádné omezení jako třeba v Německu, kde se radí zhruba jen u čtyř diagnóz," potvrzuje předseda Radiologické společnosti Vlastimil Válek.
Podle něj mají radiofarmaka, která se používají už desítky let, velkou budoucnost při stanovování diagnóz. "Protože umožňují navázat se na konkrétní buňky a ukázat jejich aktivitu a funkčnost, což žádná jiná metoda neumí," vysvětluje lékař.
U samotného léčení to vidí jinak. "Nepovažuji za pravděpodobné jejich zásadní rozšíření u léčby, protože při ní existují rizika. Z pacienta vychází záření a to znamená, že je po nějakou krátkou dobu nebezpečný svému okolí, proto je dočasně izolován," podotkl Válek.
A hned dodává příklad z praxe radiologů. Lékaři léčbu v minulosti použili i u kojence. Krátce po její aplikaci mu však bylo potřeba vyměnit plenu. Jeho matka to udělala a špinavou plenu hodila do běžného odpadu, jak byla zvyklá. "Tím ale vyvolala poplach," vzpomíná Válek. Protože moč dítěte v té chvíli ještě jevila známky radioaktivity. U diagnostiky kvůli zmiňovanému krátkému poločasu rozpadu taková rizika nehrozí.
