Ovšem, Jiří Kratochvil právě na setrvalosti vydobytého způsobu psaní založil své autorské gesto. Jeho pole je rozprostřeno v hranicích města Brna, opakovaně si zahrává s časem, který se mu roztéká pod rukama jako známé dalíovské hodiny, navíc téměř vždy je tu hodinář, titěrné divadlo (tentokrát trpasličí cirkusový soubor), někdo bývá slepý, jiný se vznáší a pozoruje svět shora. I tentokrát se v ději objeví medvěd. Kratochvilova ikonografie je zavedená, postupy obdobné. Jako by stále vyprávěl jediné téma – a koneckonců tomu tak opravdu je.
Přehlédneme-li autorovu bibliografii na zadní chlopni knihy Dobrou noc, sladké sny, snadno spočítáme, že od standardních vydavatelských poměrů máme k dispozici třiadvacet jeho knih, mnohé v opakovaných vydáních. A přečetl-li kdo několik z nich, má už návod k tomu, co může očekávat od dalších.
Jiří Kratochvil v roce 1999
Jiří Kratochvil v roce 2002
Povznesu to do vyprávění
Jistě jsou tu znalci Kratochvilova díla, jako téma bakalářských i diplomových prací si ho vybírají studenti, převážně, jak jinak, na brněnské akademické půdě. A možná i jim záhy připadne, že se v autorových stopách pohybují v téměř uzavřeném kruhu. Ostatně chůze ve vlastních stopách je též příznačná. Pokud bychom chtěli vyjmenovat slova, která Kratochvilovo dílo jako celek charakterizují, nesměl by mezi nimi chybět pojem groteska, absurdita, bizarní motivy. Důležitá je také postava vypravěče, volně se pohybující vně i uvnitř textu, komentující a předjímající. Podobně jako lehce postavy cestují časem i prostorem, prosakuje ráz žánrově od obzoru absurdních textů šedesátých let (sám Jiří Kratochvil odkazuje k vlivu Ivana Vyskočila na své psaní) do postmoderny. A možná to je jeho nejvýraznější moment, že literárně a teoreticky dokázal tento přestup zvládnout a přisvojit si. A zároveň vyjevit jeho meze.
O knizeJiří Kratochvil: Dobrou noc, sladké sny Druhé město, Brno 2012, 296 stran, doporučená cena 299 korun.  Obálka románu Jiřího Kratochvila Dobrou noc, sladké sny |
Nahlédneme-li konkrétně do knihy Dobrou noc, sladké sny, ocitneme se na brněnském nádraží, 30. dubna roku 1945. V městě ještě zápolí dvě armády – prchající wehrmacht a triumfující Rudá armáda, poražení a osvoboditelé dotvářejí kulisu vybombardovaného bezvládného města, kterou prochází několik postav, které cosi hledají, ať už dodavatele penicilinu nebo vlastní identitu. Rychleji, než by se čtenář zorientoval v jejich záměrech, autor vše dezorientuje a „povznese“ do sféry vyprávění. Konkrétní časové určení je účelové, z jednoho dne se tu vysouvají děje, větví se a košatí, koření, prorůstají. Vidíme plasticky situaci z pohledu několika zúčastněných - tam se Kratochvil vyžívá nejvíce, jeho průniky jsou bravurní. A přesto, jako by úzkostlivě dbal o to, že jeho dílo zůstane ploché, uzavřené v románu.
Seberozkošnictví
Jiřímu Kratochvílovi jde totiž především o literárnost, jazykovou hru, a to i na úkor věrohodnosti, nebo vůbec přítomnosti příběhu. Z celku vystupuje jeho chuť, s níž preparuje jednotlivé součásti, preciznost, s kterou je skládá, apetit, s jakým se vrací, přehání, převrací, zpochybňuje, obohacuje a doplňuje již řečené. Je to zosobněná radost z psaní… Ale…
Odsun Němců z Brna, ilustrační foto.
Ale právě při tématu čerpajícím z reálného času, z okolností dokonce autorova života (jeho prarodiče se dostali do divokého odsunu a byli z něho zachráněni), se postupně v oné umanutosti vyprávěním utopí smysl. Zůstanou slova, forma poskládaná obdivuhodně, jako ty tolik příznakové hodinové stroje. Můžeme ji konzumovat, nahlížet jako šperk nebo ornament, ale o skutečnosti neřekne téměř nic. Vystihne náladu chaosu téměř hororového, o událostech třicátého dubna pětačtyřicátého roku, ani o reálně vymknutých okamžicích nevypovídá. Hromady mrtvol tu působí jako nakašírovaná póza. Zůstávají obrazy - vyplněny například líčením opulentních večeří, mluvící kočkou či pozměněny v bránu, jíž se prostupuje do fikčních světů. A jsou to scenérie pohyblivé - roztáčí se jako terč ve střelnici, jako soukolí orloje, nebo uroboros věčně lačnící po staro-novém začátku. Kniha jistě najde čtenáře ještě nenasycené podobným představením. Ve své podstatě je to ale artistní skladba prázdných vět.
