"Drahá Aničko, promiň, že ti píšu až teď. Co jsem chtěl udělat, udělal jsem. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan," napsal Václav Říha 3. června 1942 Aničce Maruščákové do továrny Pálaba, kde pracovala, a tím podepsal ortel sobě i celým Lidicím.
Václav Říha chodil na základní školu s Josefem Horákem a Josefem Stříbrným, o kterých se vědělo, že slouží jako vojáci v československých legiích v Anglii. Oba dva utekli přes Slovensko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie. "Vždycky obdivoval jejich uniformy. Když se začalo šuškat, že odešli do zahraničí, chtěl také utéct," vypověděla v dokumentu Ozvěny Lidické noci sestra Josefa Horáka Anna Nešporová.
Říha se ale do zahraničí nevydal, místo toho se oženil a narodila se mu dcera. "Jeho manželka byla milá, taková tichá. Říha byl ale přesný opak. Rád si vymýšlel, byl průbojný. Vždycky dokázal všechno sehnat, jak se říká," vypověděla jeho tehdejší sousedka Marie Dudová. Třiadvacetiletý mladík v manželství nebyl šťastný. Chodil často do hospod a zakrátko se zakoukal do devatenáctileté Anny Maruščákové.
Aby před svou milenkou skryl svůj skutečný život, vydával se za Milana, který se "toulá po různých místech". Pak ale dostal strach ze své ženy i z tchýně, a poslal mladičké dívce osudový dopis. A události nabraly rychlý spád.
Našli svazek dopisů a začali se smát
Nacisté v celém Protektorátu zrovna usilovně pátrali po atentátnících, kteří zabili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Říhův dopis si přečetl továrník Jaroslav Pála, vyvodil z něj, že jeho autor by mohl mít s útokem něco společného, a zavolal policii. Gestapo bylo přesvědčené, že pisatel má ve smrti zastupujícího říšského protektora prsty. S výslechem se začalo hned u adresátky.
"Kolem osmé večer k nám vtrhli gestapáci. Všechno prohledali, ale nemohli nic najít. Až přišli se svazkem dopisů a začali se smát. Řekli mi, že si dceru odvezou na stanici k výslechu a za hodinu se vrátí," vypráví matka Anny Maruščákové. Pak už ji nikdy neviděla.
Přestože gestapo ten večer nenašlo, co hledalo, nejvyšší představitelé potřebovali ukázat rázný postup. Karl Hermann Frank získal od Hitlera souhlas s vyhlazením Lidic.
"Zabušili prudce na dveře, tatínek otevřel a následovaly rozkazy. Ty byly v češtině, byl mezi nimi jeden ze Sudet, který mluvil česky. 'Rychle se oblečte, vezměte si zlato, peníze a jídlo na tři dny, jdete do školy k výslechu,' řekli nám," popisuje události Marie Kalibová.
Češi jsme a Čechy zůstaneme
Annu Nešporovou nevzali, byla totiž v devátém měsíci těhotenství. "Odstrčili mě stranou, nesměla jsem s nima jít. Ani rozloučit jsem se nemohla. Plakala jsem, ale maminka mi řekla: 'Aničko, prosim tě neplač. Nedělej jim žádnou radost. Podívej se na mě. Tak, jak mě vidíš teď, klidnou. Nic jsme neprovedli. Češi jsme a Čechy zůstaneme, tak si to vždy pamatuj a hlavně neplač'," vzpomíná Nešporová.
Pak rozdělili ženy a muže a začala msta. Nacisté zahájili likvidaci Lidic 9. června 1942. Postříleli lidické muže, ženy a děti putovaly do koncentračních táborů. Zničeny byly i domy, nacisté chtěli vesnici úplně vymazat z map. Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel.