Jenže vůle zmírňovat cizí utrpení má podle Špidly jakousi mezinárodněpolitickou mez: Annana, generálního tajemníka. Do blahodárné humanistické činnosti se pustíme, pokud přijde z OSN povolení.
Může to nakonec být závod s časem: přijde dřív povolení, nebo konec irácké války? Možná by se nám při naší povaze nejvíce líbilo poskytnout pomoc s povolením až po všem - uzdravenému lidu. Taková skutečnost přirozeně nenastane.
Špidla (rozuměj jeho vláda), by nám měl prozradit, co udělá, když Annan řekne ne. Nechá nemocnici doma? To je dobrá úvaha na téma "co je vlastně náš stát".
Humanismus mu vtiskuje Annan, někdo další, nebo my, například Špidla? Dotaz k Annanovi si můžeme přeložit takto: už na svou samostatnost se tento stát na úsvitu svých dějin 17. října 1918 zeptal ve Vídni: Už se to smí? Jak velká je svobodná úvaha Čechů o vlastním státě? Je to věčné dotazování, kde dávají povolenku?
Tato vláda se skládá z dobrých Čechů: chtějí sedět na více židlích. Nakonec proč ne - toto umění se v politice považuje za vysokou školu tance. Být ve válce a nezadat si s válkou, v každé straně vyvolat dojem správnosti - klobouk dolů před takovou politikou. Špidlův problém však je opačný: směšnost, kam se díváš.
Žádné brilantní šachování, mistrné vyvažování a jemná hra se vztahy, nýbrž výkon slouhů: smíme, pánové, toto či tamto? Co říkám, neříkám. Slovo není slovo. Špidla chce být s válkou.
Strana mu dala mandát proti válce. To je jeho tíseň. Řešení hledá ve světě. Možná ne řešení, nýbrž alibi: chce říci domů do partaje, já nic, já muzikant, to Annan to tak chce. Ale OSN zde není k tomu, aby vysekávalo jednoho premiéra z partajních potíží.
Špidla k tomu má dobrého druha, Kavana. Ten je přechodným ředitelem zeměkoule. Ještě před hlasováním by Špidlovi, říká, mohl sdělit, jaký je názor OSN. Jen jestli oba hoši nepropadají mámení. Proti vyslání nemocnice jsou komunisté. Ostatní jsou pro. Čekejme tedy s obavami, co Annan. Povolí to Špidlovi?
