Řada unijních zemí se snaží vytlouct i ústupky pro sebe - Rakousko je tu smutným příkladem. Je na místě jim říci: Vy teď nejste na řadě. Každý člen unie měl a ještě bude mít řadu šancí, jak ošetřit své zájmy. V Kodani totiž není čas na obvyklé unijní kramaření. Unie se tu setká se svou budoucností.
Svým chováním rozhodne o tom, jaké budou její zítřky: zda ji čekají jen nekonečné spory s rozezlenými nováčky, u nichž zůstane pocit křivdy, nebo zda si i s deseti novými členy udrží sílu k uskutečňování podobných projektů, jaké už léta prospívají 370 milionům jejích obyvatel a které sahají od jednotného trhu až po společnou měnu.
To však znamená, že v Kodani není čas pro malichernost ani na straně uchazečů. Jistě, ti se musí snažit, aby od unie získali vše, co mohou dostat na rozvoj svých ekonomik. Musí jít až k samé hranici toho, co unie může dát - už proto, že v této poslední fázi se peníze staly i symbolem vyjednávacího úspěchu či neúspěchu.
Ale měli by se sami společně postavit proti každému, kdo chce až příliš mnoho, lpí na podružnostech a svým přehnaně tvrdým postupem ohrožuje ostatní. Uchazeči mají jeden společný zájem proti unii - to jsou peníze. Mají však i jeden společný zájem s unií: Kodaň musí skončit tak, aby nikdo neměl pocit porážky či ponížení a aby se nikdo necítil zahanben přehnaným, neodůvodněným úspěchem jiného uchazeče.
To nebude snadné. Při takovém "objektivním" přístupu Češi sotva překonají zaostávání v "čistých příjmech" z EU, jež dostanou v prvních třech letech po vstupu na každého svého obyvatele. Ale to jsou jen krátkodobé zisky - proti nim stojí drtivě vyšší ztráty z nevstoupení nebo z váznoucího chodu unie. Předejít jim, to by mělo být v Kodani společným zájmem unie i jejích příštích členů.
