Jaký nás tedy může čekat vývoj pro následující rok či léta?
Je to jako věštění z křišťálové koule. Existuje až příliš mnoho determinantů, které budoucí ekonomický trend ovlivní a s ním i zaměstnanost.
Pohledy se liší
Mezi ekonomy existují zhruba dva pohledy. První je, že ohromné a bezprecedentní globální vládní intervence zabraly a zachránily svět od opakování další velké deprese. Z tohoto pohledu bychom se rozhodně neměli obávat takových katastrofických scénářů, jako když se na začátku třicátých let minulého století vyšplhala nezaměstnanost například ve Spojených státech až ke hrůzostrašným pětadvaceti procentům.
Ilustrace z knihy Milana Vodičky: Den, kdy došly prachy
Ilustrace z knihy Milana Vodičky: Den, kdy došly prachy
Druhý pohled je ještě skeptičtější. Vychází z předpokladu, že hlavním viníkem současné krize bylo selhání vlád a jejich manipulativních regulací s časovými preferencemi lidí a firem. Dle toho by se tak dala předvídat spíše takzvaná recese W - tedy s dvojím dnem či dlouhodobá stagnace.
Vlády po celém světě jsou tak trochu ve dvojím ohni. Historicky ohromující finanční krize z podzimu 2008 přišla do reálné ekonomiky velmi záhy a hodně tvrdě. Za cenu ohromných fiskálních deficitů a monetárních stimulů se mnohým zdá, že se tomu nejhoršímu poklesu snad podařilo zabránit. Jde o skutečnost, nebo jen o iluzi?
Vliv státu v ekonomikách vyspělého světa je neporovnatelný se situací před sto lety. A z toho i vyplývá moc státu manipulovat s ekonomikou. Čím dál tím víc se však ukazuje, že "záchrana" ekonomik se provádí prostřednictvím socializace soukromých dluhů těch, kdo v čase "nekonečné" prosperity přestřelili. A to se samozřejmě může týkat i států, které v čase boomu naprosto trestuhodně hospodařily se svými financemi.
Hlavní restrikcí se dnes pomalu stává to, zdali globální investoři jsou, či nejsou ochotni financovat vládní dluh. Otázka zní: A co potom? Co když se ekonomika nevzpamatuje bez dalších a dalších intervencí? Existuje nějaké intervenční perpetuum mobile? Neexistuje.
Brněnský úřad práce
Uzdravení nelze ošálit
Problém totiž tkví v tom, že tento přístup zachází s ekonomikou jako s jakousi "černou skříňkou". Všichni se dívají jen na kvantitativní ukazatele - tedy na růst, nezaměstnanost a spotřebitelskou inflaci. Ale to, co rozhoduje, je kvalitativní struktura ekonomiky, a tedy i zaměstnanosti. Hospodářství je permanentní proces stavící na dlouhodobé strukturální a časové alokaci a akumulaci kapitálu.
Tento proces byl v předkrizovém období narušen do neskonalých měřítek. Politici se domnívají, že proces uzdravení lze nějakým způsobem "shora" ošálit. Každý měsíc se jen dívají na to, co ona "černá skříňka" dodá za nové údaje. Často přitom jde jen o nominální iluzi.
Pro normální lidi jsou data o rostoucích kapitálových trzích bohužel irelevantní. Když se totiž napumpuje do ekonomiky opravdu hodně peněz, pak nafouknete jakýkoliv index. I vývoj spotřebitelských cen se v krizi zpožďuje a neříká moc o budoucí cenové stabilitě. O to více tam, kde se prostřednictvím "tisknutí" peněz zachraňoval prakticky celý finanční sektor.
Vývoj ve Spojených státech je pro svět klíčový.Je otázka, jak velká se nyní vytváří bublina na trzích aktiv, jejíž předchozí léčení levnými penězi na začátku tohoto století se stalo zdrojem i současné krize. V tom případě by to znamenalo, že stále před sebou "něco" tlačíme, ale "nevíme" tak trochu co. Centrální banky dokážou bohužel s penězi lecjaké věci. Něco však rozhodně nedokážou. A to vytvářet z ničeho bohatství. Čím dříve si to centrální bankéři uvědomí, tím lépe pro všechny. Inflační historie k tomu může říci až příliš mnoho.
Šéf americké centrální banky Ben Bernanke.
I v Americe ve třicátých letech začalo hlavní uzdravování zejména poté, co v roce 1935 americký Nejvyšší soud Rooseveltovi prohlásil za protiústavní jeho hlavní pýchu - árodní program na obnovu průmyslu.
Ten kartelizoval průmysl a reguloval ceny. A právě to, že zatím naštěstí k něčemu podobnému nedochází a podařilo se alespoň z větší části zabránit otevřenému protekcionismu a obchodním válkám, je největší nadějí pro všechny. Nic více, nic méně o dalším vývoji říci s jistotou nelze.
