Trestní řád výslovně neříká, že ministr spravedlnosti potřebuje předchozí souhlas soudu, aby mohl rozhodnout o předání trestního řízení do jiného státu, takže to je podle Nejvyššího soudu jen na jeho vůli či libovůli a není přitom vázán vůbec ničím.
Pýcha ministra Němce
Ministr Němec se do televizních kamer holedbá, že od začátku tvrdil, že takový výklad je jediný možný a že to musí být jasné každému, kdo má minimální právní znalosti.
Nejvyšší soud i ministr však jaksi zapomínají nebo nechtějí vidět, že nemáme jen trestní řád, ale také ústavu a Listinu základních práv a svobod. A ta jasně říká, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci.
Nejvyšší soud byl povinen zabývat se slučitelností trestního řádu s Listinou a v případě zjištění rozporu podat návrh na zrušení příslušného zákonného ustanovení. Ale kam na Nejvyšší soud s ústavními předpisy! I právnímu laikovi je přitom jasné, že rozhodnutí o předání trestního stíhání do jiného státu, dokonce proti vůli příslušného (tj. obvodního a městského) soudu, je jasným příkladem, kdy je obžalovaný zákonnému soudci odňat. A právnímu profesionálovi, který chápe hierarchii právních norem a nadřazenost ústavy nad zákonem, je jasné, že jde o protiústavní zásah moci výkonné do kompetencí moci soudní. Obvodní i pražský městský soud to pochopily.
Ignorování těchto souvislostí Nejvyšším soudem však není až tak překvapující.
Nejvyšší soud chybuje
Na rozdíl od Ústavního soudu (zejména toho Havlova) je Nejvyšší soud tvrdou baštou právního pozitivizmu.
Mnoho jeho soudců (čest výjimkám) zajímá jedině zákon a doslovné znění jeho jednotlivých ustanovení a nejvíce ze všeho procesní kličky. Ochrana práv a hledání spravedlnosti jako vlastní smysl soudnictví jim často uniká. Zmínky o ústavě, o jejím prolínání do celého právního řádu, o ústavně konformním výkladu zákonů nebo o judikátech Ústavního soudu v rozhodnutích Nejvyššího soudu raději nehledejte.
Je jich pramálo.
Představu soudců trestního kolegia Nejvyššího soudu o ústavnosti nejlépe dokazuje jejich dlouholetý boj o trestání odpíračů vojenské služby, kdy Nejvyšší soud opakovaně ignoroval nálezy Ústavního soudu.
Za 12 let existence českého Ústavního soudu podaly okresní a krajské soudy desítky návrhů na zrušení různých zákonných ustanovení pro jejich rozpor s ústavou. Alespoň někteří soudci tam o ústavnosti přemýšlejí a plní svou povinnost ji chránit, i když to pro ně znamená práci "navíc".
Obdobné návrhy ze strany Nejvyššího soudu, který jako sjednocovatel judikatury musí nejčastěji narážet na neústavní zákony, však lze spočítat snad na prstech jedné ruky.
Možná právě tento zakonzervovaný přístup mohykánů socialistického práva, kteří na Nejvyšším soudu dodnes přežívají, je důvodem, proč jeho bývalá předsedkyně Eliška Wagnerová tak ráda odešla na Ústavní soud a proč současná předsedkyně Iva Brožová, která z Ústavního soudu přišla, tam zápasí s tolika problémy.
Dokud ale neobsadí Nejvyšší soud nová generace soudců nezatížených "socialistickou zákonností" a promítajících ústavní principy do každodenního rozhodování, nemůžeme od české justice očekávat zásadní změnu chování. I kdyby se nižší soudy snažily sebevíc, jako se v tomto případě chtěly ubránit svévoli výkonné moci v rukou ministra Němce, Nejvyšší soud je spolehlivě zařízne.
Žeňme to výš
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakkoliv je absurdní, musíme respektovat, chceme-li žít v právním státě.
Nejvyšší státní zastupitelství nemá žádný zákonný nástroj, kterým by dostalo princovu věc až před Ústavní soud.
Zbývá jen možnost, že příslušný počet zákonodárců podá návrh na zrušení příslušného paragrafu trestního řádu, o který se Nejvyšší soud opřel. Kdo zná judikaturu Ústavního soudu, jež se týká dělby státní moci, sotva může pochybovat, jaké by bylo jeho rozhodnutí. Je jen otázkou, zda se najde 41 poslanců nebo 17 senátorů, kterým půjde o dodržování ústavních principů víc než o stranické body v začínajícím volebním boji.
