Speciální kurz přežití pro novináře

Speciální kurz přežití pro novináře - Na obloze se objevují tři vrtulníky, které na domek zaútočí. Mírové jednotky se dozvěděly, kde unesené drží a s pomocí obrněných vozidel a letectva za několik minut zajatce osvobodí. Kurz přežití tak pro unesené končí. | foto: Lubomír Světnička, natoaktual.cz

Výcvik mi v Čečensku pomohl, říká účastník kurzu přežití

Armádní experti každoročně ve Vyškově učí novináře a humanitární pracovníky, jak přežít ve válečných oblastech. Jedním z absolventů kurzu je i Marek Vozka, který několik let působil jako humanitární pracovník Člověka v tísni na Kavkaze.

Společnost Člověk v tísni vás na kurz přežití vyslala těsně před vaším odjezdem do Čečenska. Přišly vám tam vhod nějaké poznatky z tohoto kurzu?
Asi by bylo dobré předem říci, že pozice novináře a pozice humanitárního pracovníka se v krizových oblastech zásadně liší. Když celou věc co nejvíce zjednoduším, tak povinností novináře je podávat svědectví k vývoji situace, získávat čerstvé informace a tudíž se dostávat do krizových situací.

Jedná se většinou o časově omezené pobyty, které jsou ale o to více nebezpečné a velmi riskantní. Zatímco humanitární pracovník se dostává na místo, až když to bezpečnostní situace dovoluje, a jeho povinností je pomáhat lidem, kteří byli konfliktem zasaženi.

Na rozdíl od novinářů zůstává v oblasti relativně dlouhou dobu a nemůže si dovolit riskovat, protože by tím mohl ohrozit nejen sebe, ale celou humanitární operaci. V Čečensku toto hrubé rozdělení platilo dvojnásob. Každý den vám daleko více hrozilo, že se stanete obětí únosu a vydíraní, spíše než že se dostanete do nějaké bojové situace.

Proto mi přišlo velmi vhod, že jsem měl díky kurzu zkušenost se simulací únosů, výslechů, přežití v neznámém prostředí, ale zároveň jsem si uměl udělat představu o tom, co může způsobit například střelba z různých druhů zbraní.

Na co jste nebyl na své misi připraven?
Nejvíce mne překvapil kontrast mezi normálním životem místních obyvatel a neustále probíhajícím konfliktem. Večer se lidé zavřeli doma a ráno si jakoby nic u snídaně povídali o tom, koho kde v noci zastřelili, kde se bojovalo, komu výbuch vytloukl okna či snesl kus střechy.

Byla to pro ně normální součást života. Mělo to i své méně veselé stránky, například při návštěvě jedné z námi zrekonstruovaných základních škol trochu vetší průvan zabouchl dveře a děti se té rány lekly tak, že některé zalezly pod stůl, jiné se hystericky rozbrečely nebo začaly koktat. To bylo smutné.

Jak vám pomohlo absolvování kurzu při vaší činnosti v Čečensku a vůbec při vaší práci?
Osobně mi nejvíce pomohlo to, že jsem si mohl vyzkoušet velet svému družstvu, zkusit si na sebe vzít zodpovědnost při rozhodování sporných situací, měl jsem možnost si vyzkoušet řešit konfliktní situace uvnitř týmu, a to vše pod neustálým vnějším stresem. Později na severním Kavkaze jsem se staral i o bezpečnostní zajištění mise, což mimo jiné znamenalo řídit 16 profesionálních vojáků, kteří měli na starosti naši ochranu. Většina z nich byla starší než já a měla několik bojových zkušeností za sebou. Zde se mi kurz vyloženě hodil. 

Kurz je hodně o emocích. Vybaví se vám s odstupem těch několika let nějaký hodně emotivní zážitek? Ovlivnil nějak vaše pozdější rozhodování?
Nejemotivnějším zážitkem pro mě osobně byla simulace výslechu, a ani ne tak samotný výslech jako čekání na něj. Bylo zajímavé, že psychicky je člověk sice v pohodě, ale tělo ho vůbec neposlouchá. To byl zajímavý zážitek. Poučení z něho mi později několikrát pomohlo při absolvování různých nátlakových akcí ze strany FSB a ruských úřadů.   

Při své práci se setkáváte s řadou kolegů. Zaregistroval jste, že by kurz obdobného zaměření některý z nich absolvoval? Hovoří se o tom, že ten český je svou koncepcí ve světě ojedinělý.
Pokud vím, tak v Kanadě či USA je možné absolvovat podobný výcvik, ale za dosti vysokou částku. V krizových oblastech se organizují pro pracovníky humanitárních organizací různé kurzy OSN. Měl jsem možnost se některých z nich zúčastnit a mohu jen potvrdit, že jejich úroveň se nedá v žádném případě srovnávat s úrovní českého kurzu. Po zkušenostech z Kavkazu bych asi některé části zkrátil a naopak některé prodloužil, ale takto komplexní kurz je opravdu ojedinělý.  

Myslíte si, že je takováto příprava novinářů a humanitárních pracovníků důležitá? A jak hodnotíte postoj české armády a její snahu být těmto profesím nápomocna?
Jak už jsem řekl na začátku, pozice novináře a humanitárního pracovníka jsou v konfliktních oblastech rozdílné. Osobně si myslím, že by měl být kurz pro novináře stoprocentně povinný a pro humanitární pracovníky doporučený. Jde o to, že nezkušený člověk může v krizových situacích ohrozit nejen sebe, ale především své okolí, například lidi, kteří s ním cestují či jej ochraňují.

Zde na tomto místě bych Armádě ČR opravdu rád poděkoval za její vstřícný postoj nejen při organizování akcí, jako je tento kurz, ale mohu jen potvrdit ze zkušeností mých kolegů, kteří pracují v Afghánistánu, Kosovu či Iráku, že se Armáda ČR za několik posledních let velmi změnila a že se jedná o profesionály v nejlepším slova smyslu, kteří respektují naši práci a pokud mohou, tak nám vycházejí vstříc.

Vzpomínáte, kdy vám v kurzu bylo "nejhůř"?
Nejhůře mi asi bylo vždy ráno v šest na rozcvičce, když tam se mnou v rámci cvičení bojového umění třískali o zem. To bylo strašné. Nejvíc v pohodě? Asi při přesunu bojovým vrtulníkem - nikdy jsem jím neletěl. Je tedy pravda, že jako nejvíce bláznivá část výcviku mi připadal skok z prvního patra na jedoucí tank – naštěstí jsem to nikdy nemusel absolvovat v praxi.

Máte nějakou poučku, myšlenku, která vás od jeho absolvování provází?
Nepodceňovat žádnou situaci, zvlášť když se nacházíte v post-konfliktních oblastech, záleží na každém detailu, být připraven na všechny možné i nemožné situace, zbytečně neriskovat a nehrát si na hrdinu. Jediná poučka, kterou si pamatuji, i když tedy nezní jako z kurzu, je: "Tatranku vždy s sebou, nevíte, kdy budete zase jíst!"


Video