„Na policejní stanici jsem strávil deset dní. Zamkli mě s kriminálníky a řekli jim, že jsem policajt. Během výslechů mě ponižovali, mlátili mě, mučili mě elektřinou,“ vzpomíná dnes Alexej Michejev na nejhorší okamžiky svého života.
V roce 1998 ho zatkla policie vyšetřující případ zmizení mladé dívky z Nižního Novgorodu. Naposledy ji viděli, jak nastupuje do jeho auta a policie Michejeva podezřívala, že dívku znásilnil a zavraždil.
Vyšetřovatelé se rozhodli, že přiznání z Michejeva získají za každou cenu. Nakonec mu řekli, že buď podepíše přiznání, nebo ho zabijí a vraždu dívky na něj stejně hodí. „Tak jsem všechno podepsal. Pak jsem jim měl ukázat, kam jsem ukryl mrtvolu. Žádná mrtvola ale neexistovala, takže mě dál mučili. Už jsem to nedokázal vydržet, byl jsem téměř v bezvědomí. Pak se ale ve mně sepnul instinkt sebezáchovy,“ líčí Michejev moment, kdy se policistům vytrhl a vyskočil z okna.
„Z třetího patra policejní stanice jsem dopadl na motorku a zlomil jsem si páteř,“ říká Michejev. Pak se dívka, kterou měl zabít, vrátila domů a postavila se na jeho obranu. „Policisté od toho dali ruce pryč. Zjistili, že mučili naprosto nevinného člověka,“ říká muž, který po zoufalém skoku zůstal na vozíčku.
Před deseti lety se dočkal částečného zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ruskému státu nařídil, aby Michejevovi vyplatil odškodné 250 000 eur (necelých sedm milionů korun). Dva policisté, kteří ho mučili, dostali čtyři roky vězení. Velkou zásluhu na tom měli právníci z Výboru proti mučení, kteří vyšetřují případy použití násilí příslušníky bezpečnostních složek a u soudů se domáhají potrestání viníků a odškodnění obětí.
Dostaňte z nich přiznání
Podle nedávného průzkumu se s neoprávněným použitím násilí ze strany policie nebo jednotek FSB setkala pětina Rusů. Pracovníci Výboru proti mučení soudí, že situace je dnes horší než za Sovětského svazu.
Výbor proti mučeníNezisková organizace, která od roku 2000 vyšetřuje obvinění z policejního násilí a mučení. Za tu dobu se jí podařilo usvědčit 127 představitelů bezpečnostních složek a vymoci kompenzace v celkové výši 51 milionů rublů (22,7 milionu korun). Organizace také zprostředkovává lékařskou a psychologickou pomoc obětem policejního násilí. Výbor má asi čtyřicet zaměstnanců (především právníků) a pobočky v pěti ruských regionech. "Dokážeme přesvědčit lidi, aby svědčili, zadáváme si vlastní expertizy, dostaneme se k výpisům hovorů z mobilních telefonů i zdravotní dokumentaci, jako zástupci obětí máme přístup k důkazům z policejního vyšetřování," přibližuje práci výboru Olga Sadovská. Výbor proti mučení za svoji práci příští měsíc obdrží cenu Homo Homini, kterou uděluje Člověk v tísni. |
„Brutalita policie se dramaticky zvýšila. Dneska policista musí případ vyšetřit velmi rychle. A nejrychlejší způsob, jak uzavřít případ, je přiznání podezřelého. Pokud chcete případ pořádně vyšetřit, musíte sehnat důkazy, vyslechnout svědky, provést expertizy. To vyžaduje čas a hodně práce. Ale policistu, který dokáže z podezřelého dostat přiznání do 24 hodin, čeká povýšení,“ řekla iDNES.cz Olga Sadovská z Výboru proti mučení.
Jednou z nejznámějších metod mučení je „volání Putinovi“. Policista vyslýchanému k uším připne elektrody a pouští do něj proud. Někteří vyšetřovatelé volí raději prsty nebo genitálie, záleží na jejich představivosti. Oblíbený je také „slon“. „Nasadí vám na hlavu plynovou masku, přivřou přívod vzduchu a nechají vás dusit se,“ vysvětluje Sadovská. Pokud policisté nemají po ruce plynovou masku, mohou použít obyčejný igelitový sáček.
„Obálka“ se zase říká metodě, při které vyslýchaného položí na břicho, ruce a nohy mu za zády svážou k sobě a za spoutané končetiny ho tahají nahoru. „V téměř všech případech se setkáváme se surovým bitím. Existuje způsob, jak zmlátit člověka, aniž byste na jeho těle zanechali stopy. Můžete mu způsobit vnitřní zranění, ale nenecháte na něm ani modřinu,“ říká Sadovská.
Čečensko je horká půda
Ruské bezpečnostní složky čelí obvinění z mučení i v případě politických vězňů. Na konci minulého roku vzbudila velkou pozornost například kauza Ildara Dadina, prvního ruského disidenta, který byl uvězněn podle nového zákona trestajícího opakovanou účast na nepovolených demonstracích. Trest si odpykává v Seležské věznici v Karélii.
Dadin tvrdí, že po příjezdu do věznice ho bachaři systematicky bili, podrobili ho waterboardingu, na půl hodiny ho pověsili za ruce a hrozili mu znásilněním. „Pokud bití, mučení a znásilňování nepřestane, nepřežiji déle než týden,“ napsal Dadin v dopisu manželce, který se na veřejnost dostal přičiněním disidentovy advokátky.
V Dadinově případě je však podle Olgy Sadovské příliš pozdě na to, aby se podařilo mučení prokázat. „Dadin je daleko od Moskvy, kolem jeho případu panuje zmatek a jeho právníci nedokázali sehnat dostatek důkazů. Víme však, že lidé, kteří seděli ve stejném vězení, popisovali stejné formy mučení jako on. Takže existují důvody věřit, že mluví pravdu,“ soudí Sadovská. Vězněného aktivistu může těšit aspoň fakt, že ruský ústavní soud před týdnem nařídil přezkoumat jeho odsouzení.
V jiných případech se mučení vězňů prokázat podařilo. Například u čečenského aktivisty Ruslana Kutajeva, který se znelíbil režimu Ramzana Kadyrova. Jeho muži Kutajeva před dvěma lety unesli, brutálně ho zbili a nakonec obvinili z pašování drog. „Bylo to očividně vymyšlené obvinění, protože i jeho podpis na policejním protokolu byl zfalšovaný,“ líčí případ Sadovská.
Terčem Kadyrovova režimu se stali i její kolegové. Maskovaní útočníci před rokem napadli mikrobus, kterým členové organizace a novináři ze Švédska a Norska cestovali do Čečenska. Útočníci posádku mikrobusu zbili, okradli a auto zapálili. Krátce poté maskované komando se samopaly zaútočilo na kancelář výboru v ingušském Karabulaku.
Musíme se soustředit na to dobré
Na tlak ze strany ruských úřadů a výhrůžky si bojovníci proti mučení už zvykli. „Je to součástí naší práce. Pokud se v Rusku chcete věnovat ochraně lidských práv, tak s tím musíte počítat,“ vysvětluje Sadovská. Výbor byl také postižen zákonem, podle nějž se všechny neziskové organizace financované z ciziny musí označovat jako „zahraniční agenti“.
„Museli jsme činnost naší organizace ukončit a otevřít ji pod novým jménem. Všechno to stálo spoustu peněz, ale nikdo z našich lidí naštěstí neodešel,“ říká Sadovská, která ve výboru pracuje už šestnáct let.
Za tu dobu se Výbor proti mučení rozrostl, dnes zaměstnává asi čtyřicet lidí. „Většinou jsou to mladí, chytří, entuziastičtí právníci, kteří chtějí něco změnit. A to jim můžeme nabídnout,“ vysvětluje Sadovská. Výbor je podle ní ve svém boji s policejním násilí každý rok úspěšnější.
„Každý rok se nám daří dostat víc a víc příslušníků před soud. Nedaří se nám to stoprocentně, dokonce ani z padesáti procent, ale počet odsouzených roste. Rusko také stále na základě rozsudků Evropského soudu pro lidská práva vyplácí odškodné,“ říká Sadovská.
„Musíme se soustředit na to dobré, a ne neustále opakovat, že věci se zhoršují a my s tím nic neuděláme. Pokud začnete mít pocit, že nedokážete nic změnit, tak byste tuhle práci neměli dělat,“ uzavírá.
Podívejte se na dokument o Výboru proti mučení (s anglickými titulky):
