Ale proč by měl být? Nevolila ho. Je to prezident těch, kdo ho volili. Příště to může být jinak. Bude mít třeba Paroubka, to zas nebude můj prezident. Všech bývají králové, diktátoři, v naší kotlině generální tajemníci. Demokracie je výběr a změna, kdo není zvolen, čeká na svou příležitost. Dočká se, nebo ne. Hodnostář v demokracii nemůže být nikdy všech. Všech je ta republika, ne ti činitelé. Republika trvá, činitelé se mění.
Pískání na prezidenta mi nevadí. Stát, v kterém se smí protestovat proti všemu, je na dobré cestě. Neexistují svatá tabu ani zakázané názory. Existuje politická soutěž, prohry a výhry, konflikty názorů a činů, dočasní vítězové a poražení. Patří k tomu vztek, pískání, slzy a pěsti ve vzduchu.
Ale existuje vkus. Oslavy dvacátého výročí velkého vítězného Listopadu jsou oslavy založení nového státu, nové republiky. Ta republika, nebo řekněme soubor hodnot, které ji stvořily, není ani Havla, ani Klause, ani Paroubka či Topolánka.
Jen nevím, jaké hodnoty by to asi měly být. Dvacet let starý český stát je chudák, už skoro nic nepředstavuje, každý si do něj kopne. Že stát předsedá EU? Paroubek to rozkopne. Je rád, že tím zasolí Topolánkovi. Že zasolí státu, jedno jest.
Listopadové oslavy ani na pět minut lidi nesjednotí na společné úctě k něčemu společnému – do ticha věnců hodí se křičet a pískat, protože to bude slyšet. Z toho hluku se ale ozývá prázdno – republika nemá pro lidi nic společného, ale protože republika jsou lidi, opravuji: lidi nemají co spolu sdílet.
U svíček s věnci na Národní třídě byli všichni čelní politici: to by se to tam mohlo servat do krve, kdyby každý pustil z chomoutu svou nenávist jako lidi té úřednice, které nenapadlo, že ta prostora s věnci patří republice. Ne jim nebo prezidentovi. A že se tam činitelé klaní, protože tam jako by padala nesvoboda, že tam každý občan má tiše sám od sebe chvíli stát s myšlenkou, děkuji ti, žes mi to osvobození dopřál.
Mít spor s prezidentem je normální. Vést s ním politický boj taktéž. Pískat u věnců je trapné a nevkusné. Ba co víc, je to vychytrale zbabělé. Svátek má republika, já jí vylezu po zádech před kameru a hvízdnu. Váží si někdo tohoto našeho nejlepšího státu? Dá mu někdo alespoň pět minut úcty?
Prezident je odpůrce Lisabonské smlouvy. To je nynější důvod k protestům proti němu. Prezident použil všechny dostupné politické prostředky k boji proti té smlouvě, protože je svobodný jako každý občan. Prohrál a smlouvu podepsal, protože to od něj očekává ústava. To je velká lekce z demokracie zuřivcům.
Jejich křik a pískot je nepříjemný: kdyby měli moc, dají z té zuřivosti třeba i mě do vězení, že se jim teď posmívám. Udělali by to s dobrým svědomím: jejich věc je spravedlivá. Kdo jí stojí v cestě, musí padnout. Říkají, že jich je v Evropě včetně úřednice z ministerstva půl miliardy.
Smysl Listopadu byl ale jiný, starodávný, voltairovský: bránit svobodu všech Klausů, aby mohli jít proti proudu, aby mohli říkat, co nikdo nechce slyšet. Demokracie, to se málo ví, nemá sloužit většinám, ty to nepotřebují, nýbrž hlasům osamělým.
Ale pozor, pískající lidi: od Újezdu duní Dělnická strana. Má národ na praporu, a to pak bude jiné kafe. Nebylo by to poprvé, že svoboda zahynula na malicherné nenávisti.
